Viva la mexico

Viva La Mexico

Conejdřive jsem ráno chtěl vstát, abych ještě za poměrně chladného dne vyřizoval všechny celni formality a skákal z uřednika k uřednikovy..Vlna aut, která se řidila do mexica, mě pohltila, a v koloně v 6 pruzich jsem se najednou ocitl v Mexicu, v Tijuaně, před kterou kromě jednoho kamarada Roka, který Tijuanu obrátil naruby z jeho pařbama, mě všýchni vyrovali. Tušil jsem, že to tak jednoduche být nemuže, tak jsem obrátil motorku, a vrátil se zpět na celnicí. Američane a Mexičane mají dohodu, že se Amicí mohou volně pohybovát po Baja Kalifornia, to je ten 1600km dlouhy poloostrov v Mexicu, který je právě pod americkou kalifornii. Celnik mě nejdříve posilál na americkou stranu, a nechápal, co tady dělám.Ale já chtěl mít vystupní razitko z USA, abych přiště neměl problemy. Přez most jsem šel na druhou stranu, a USA celnik opět nechápal, co tady dělám, když je tady vstup do USA. Tak jsem mu vysvětlil, vzal mi utržek s pasu, a byl jsem vyřizen. Problem opět nastal, když jsem chtěl spátky přes most do Mexica…Že tady nemám co dělát, a tudy jedině do USA. Ukazal jsem mu, že moje motorka je již v Mexicu, a já jen potřebovál odevzdát utržek.. Pustil mě, a NA ŠTĚSTI, mi mimochodem ukazal mala vrátka, at se domluvim, co dál… Tam seděl celnik, ptál se mě, kam jedu, ja mu řekl že do argentiny, a odpověděl: „Tak to jsi tady správně, protože potřebuješ zvláštní povoleni pro zbytek mexica. V Baja Kalifornia bys problem neměl, ale dál by tě nepustily!“ Zaplatil jsem 21 usd, dostál razitko a zvláštní papir, který mi povoluje vstup na kontinentálně Mexico..
Ten stejni problem měl cyklista Petr z Čech, s kterým jsme spolu hodili přes mosty, od uřednika k uředniku. Petr žije v Španělsku, a že umí mluvyt je jeho obroučka přednost. Nedavno se s ním rozešla holka, a vyřešil to nádhernim způsobem. Vykašlal se na vše, vzal si rok dovoleny, a jde z New Yorku do Argentini na kole. Fajn chlapik. Odvezl jsem ho do města, kde jsem ochutnal první správně palivi mexicke jidlo. Uau, najednou bylo vše levne oproti Americe.S Petrem jsme se rozloučili jako přatele, popřálí Šťastnou cestu, a rozešli se. Já pozorovál okoli dál. Auta byla stara, tam chyběl blatnik, tam lampa, někde byla uřizla střecha, gumy bez vzorku, všude prach, hodně troubení, a to je přesně ono, co mi užt dlouho chybělo. Trošku bordel, uřvani lide, hlavně že je všude slišet chudba, a že se dobře vaři. Můží měli sluncem popraskanou kůží, na hlavě slaměni klobouky, obvykle hnědě zuby od cigaret, a dlouhe, šedive fousi. Jako s filmu.Ženy nic moc. Male, tmave, a při těle.
To je ono, opět se mi vrátila energie a chut do cesty. Veronika mi psala, at to nevzdam, at si to skusim naplánovat návrat na vánoce, a jiná kat uživám dále.
Silnice vedla podel moře. Pacifik je studeny, a hodně fouka, proto jsou neustale velky vlny. I tady lide hodně srfují na vlnach. Krajiná je vyschla, a nepřiliš zajimava. Předěl mě mercedes, zamával at zastavím, a ihned jsem pomyslel, aha, a je to tady. Mafie z Tijuhani.
„Hello my friend, jsem Pablo, z Tijuani, mám také BMW , a pokud chceš, budu moc rád, když budeš mím hostem večer..“ Pablo, diky, ale musim pokračovát. Mám před sebou 1600km do LA PAZU, odkud mi právě jede 2x týdně trajekt… Po 2OO km se to opakovalo, jen že to nebyl Pablo, ale JUAN, a z Nissanem.
Začina to pěkně. Pro dnešek mám lehky plán. Jet jen do 400km vzdáleneho Rosaria. Cestou mě zastavovaly vojací a policajti, který měly čekpointy na každých cca 200km. Občas Prohledali zavazadla, ale většinou mě pustily dál. Vesnice, které jsem mijel, jsou podobne africkym. Skrz vesnici vede hlavni silnice, která je vyasfaltovana, a všude kolem jsou skromne rozpadající se chatrče, a domečky, v kterých se děje život. Někde se váří, prodava, myje, ….Prostě život se odehrava na ulici, a všude, všude velmy prašno, protože není asfalt nikde, než hlavni trasa. Miluju takové stánky z jidlem, a zastavil jsem se na pořádný buritos. Palačinka, ve které jsou fazole, a kousky masa.
Krajina začala být ještě suší než na severu. Meně zeleně, vice červená půda, a jen černý asfaltový pruch vedl daleko na jih. Rosario je mala vesnice, kde je pumpa, par motelu, obchudku a skromne domky. Natankovál jsem, koupil vodu na další den, a odešel na pláž. Místo 13 km jih bylo 18, a to po velmy offroadove cestě, plno měkeho písku, kde motorká byla často neobvladatelna. Přidával a ubíral jsem plyn, pokaždé kdy mi hrozil pád. Že já nezustál raději v Rosariu. Po 45 minutach jsem přijel na konec pevniny, kde stali tří domečky, a plno rybářských člunu. Pry krásna pláž z hotelem. To jo. Asi jsem zapomněl, že jsem v Mexiku, a že tady jsou standardy jiné než v USA. Jeden z domečku opravdu nabízel pokojičky, dohromady sešroubovane z dřevotisky. Bez vody, bez elektřini. Cena byla 10 usd. Večer jsem dopil whisky, a seděl na pláží. Tma začala již v 7h. Rodina již se chystala spát, a bylo jako v pohádce. Šumění moře, černe nebe plný hvězd, a nikde nikdo. Odešel jsem spát také. V 8 hodin….
Zbudil jsem se v 4.30, a rybáří již tahali čluny do vody. Byla tmá, a nemohl jsem je natáčet a fotít. Ale alespoň jsem je pozorovál. Odjet jsem ještě nemohl, protože cesta s pískem byla nebespečna, a čekál jsem až se rozední. Včera, když jsem sem jel, se mi vyvracena rozpadl zamek od zadního velkého kufru, a zrovna ted, když jsdu do jižni ameriky..O to budu muset davat větši pozor na zloděje. Jinák motorku pěkně zakryju s pláchtou, kterou mi koupila Veronika, aby nebyle vydět gumy, GPS, tank taška a tak celkově to trolik nelaka v noci zájemce.
Sluce vstalo, a chtěl jsem odemknout bočni kufr, a ulomeny kliček mi zustal v ruce.. Do pytle. Nikdy nic, a ted dva zámky najednou poškození. Přemýšlel jsem, jak se dostanu do kufru, kde mám věcí…….No jasně, vždyt před lety jsem si na tajne místo schovál kliček, který mě otevře zadní kufry, ve kterém pote najdu 3 sady všech náhradních kliču. To pro připád, kdybych stratíl hlavní klyče. Buch ví, zda ten kliček tám stále visi po takové době a tolik najetich km…Byl tám. Zrezly, ale funkční..
Krásna přiroda a pěkná silnice se vyjela mezi horami, a sem tam jsem vypozoroval symbol Mexica. Obrouske, 6 metru vysoke kaktusy. Nádhera. Fotil, a natačel jsem je.
U čekpointu mě dohonil Robert, kterého jsem den dřive potkal v Rosariu. Jel z San Diega na jih Baja Kalifornia. Měl 400ccm krosku, bez blinkru, bez ničeho. Na ramenou batoh z fotoaparatama, a na tanku ruksak z tričkama a ponožkami. Hnal ten svůj stroj naplno, že jsem mu často any nestačil. Dohodly jsme se, že pojedeme na jih spolu. Často jsem toho litovál, protože jsem si nemohl jet svím tempem, a on zdržovál focenim. Fotil vše, co vyděl, a vše 5x. Měl tak nastavený fotak. Letos udělál již 55.000 fotek. Jen dnešni den, co já jich udělál 5, a to s kaktusama, on jich měl 900. Nikdy je nemaže, a vše schovavava. Fotil i za jizdí, pustil řiditka, kouknul na stranu, šteloval objektiv, a mačkal. Chytal jsem se za hlavu, když naproti jel auto, a jeho stroj přejižděl plnou čaru na protější stranu. Opravdu Debyl. Pak jsem jel radějí první ja, abych se na to nadále nemusel dívát, a také nechcí vydět člověka přimáčkleho někde o motor kamionu. Navíc musel opravdu tankovat na každe pumpě, + mezitím vyprazdňovat kanestřik, v kterem měl nahradní bencín. Mohl najet jen 160 km, a pumpy byle od sebe i 300km a vice.
Večer jsme našli hotilek ve vesnici MUHELE, a dělili jsme si pokoj, a dělili jsme si i večeří. Nádherne velke langusty. Bohužel i dneska jede semnou do La Pazu. V mexicu nikdo nerespektuje rychlost, která je vyznačena na silnice. Ani policajty. Ale ve městečkách a na vesnici je potřeba alespoň trošku přibrzdít. Když už ne kvůly policajtum, tak proto, že mají na zemi vybetonovane překážky, a ono to nepřijemne skoči, takže já jsem přes to opravdu jel pomalu, ale Robert naopak ještě stávěl motorku na zadní, a opět jel na plno. No, vice než 120 mu to stejně nejelo, ale přesto….Jedu první, a v dálce vidím majáček, který se k nám bliží. A řikám si: „ No, a má to spočitání, jen jsem čekál, co bude.“ Policajt předěl Roberta, a dojel i mě, a já mu z rukou ukazovál, at jede dál, že už nemám kam uhnout….A vyděl jsem v zrcátku, že ukazuje, at já zastavím. Zastavil jsem, a Robert oděl dál. Policajt nastoupil ostře, že mě to bude stát 100 USD, a jak můžu přes vesnicí jet tak rychle. Zrovná mě, když fakt jedu kvůly překážkam a kameře a váze motorky tak pomalu…No, nicméně jsem začal se kroutit, a smlouvát, a pak se policajt ptál, kolik chcí zaplatit, no, a napadlo mě to, kvůly čemu jsem tu tabuly v španělskym jazyce napsal: Prosim o dotace na dokončení me cesty kolem světa. Alaska – Argentina…(skrácena verze.Mám tam toho napsane vic)… Policajt na to koukal, prohlížel motorku, ukazal jsem mu helmu, na které mám vyznačene sve trasy, a……No, a vytahl 50 pesos,(3 USD) a dál mi je.
Přijel jsem k Robertovy, který popijel koka kolu, a omlouvál svoji sobeckost, že on jel rychle, zastavily mě, a platit jsem pokutu musel já. Ptál jse mě kolik, a nechál jsem ho typovat.. Řikál, že četl, že od Amiku chtěji minimálně 50 usd. Takže typovál 40, 20, atd…Když jsem mu řekl story, nemohl věřit.
Ve 38 stupnovem vedru jsme rychle minuly poušt, a přes hory pokryte kaktusovým „lesem“ přijeli do LA Paz. Honem do přistavu, at zástine, co a jak s trajektem, a Maria na pokladně zděluje, že za 3 hodiny trajekt odiždí do Maltezanu. Přesně super pro mě. Ptala se mě, zda mám povolení, já ji hrdě odpověděl že ano, a koupil jsem za 190 USD listek. Chtěl jsem jet do fronty, kde ostatní již čekali, a přijemni a milý celnik chtěl vydět povolení. „Ano Igore, to je povoleni pro tebe. Kde máš povoleni pro motorku??Tu jsi měl dostát na hranicích také?“
Nedostal jsem nic. Řikál, že si to mužu zítra v 9 vyřidit tady. A to jsou přesne situace, které v tuto chvyly nesnáším, ale nejraději pak na ně spominám, a nejraději o nich píšu. Jizdenka zaplacena. Co když mi prachy nevrátý, co když povoleni nedostanu. Budu se muset celou cestu vracet? Celnik odpověděl, že často se i to stáva….Prosil jsem ho, a chtěl ho uplatit. Dal bych i 100 USD, ale nemohl jsem ho zlomit, protože řikal, že ten dokument opravdu potřebuju skrz cele mexico, a až pojedu ven, a neměl bych ho, měl by průser on, i mě by hrozilo zabavení Juniho….Takže jsem honem jel za Mario, která se usmívala, a tušila oč kráčí. Navrhla, at si nechám zítra udělát povoleni, a pojedu trajektem vice na sever do Topolabambu.Zhruba 500km severněji než je Maltezán, a ještě listek je o skoro 90 USD levnější, a ona mi peníze vrátí, jen si asi 10 USD strhne za poplatek. Nezbylo mi než přimout tuto variantu. Odjel jsem smutny na pláž, postavil stán, šel se vykoupát, a v 8 se dívál na trajekt, jak vyplouvá s přistavu. Spál jsem skvěle. Bylo vedro a opět krásna tmava noc.
Vstavál jsem již v 6, zbalil stán, seděl na pláží, a pozorovál pelykani, který chytaji rýby tak, že se z výšky okolo 6 metru hazejí přimo do vody.
Celniku jsem předál kupu papíru, dokladu a kreditu. Byl velmi ochotní a přijemní, a povoleni jsem dostal do ruky. Čekám, na 15h , kdy odplujeme. Sedím v baru na plaží, a piší tuto reportáž.. Teplota vstoupa, a mám čás se ještě vykoupat.
Mějte se pěkně, a doufám, že Vám je trošku příjemnější hladno, než mě.
Hasta la vista.
Igor