Bolivie nas chtěla zníčit

Chteěla nas zničit-Bolivie
Peruánské celni formaliti byle rzchle, v pohodě a doprovázelá je sranda uředniku. Klukovy, který se neustale motal kolem celniku, a očividně je znál, jsem dál dolar, at mě rychle protahne skrz návaly lidi, který přijeli autobusama, včetně turistu. Povedlo se. Projel jsem most, a byl jsem v Bolivii. Že tento stát není na tom tak dobře jako Peru, bylo ihned zřetelne. Baračky byly ještě skromnější, auta stara a rozpadla, lide většinou jezdili na kole, a asfalt skončil. Jel jsem velkýma dírama k celníkům. Potřebovál jsem opět kopie pasu, techničku a řidičaku, a v pohraničnim městě to zařidit bylo nemožne. Musel jsem zpět do Peru. Nikdo se mě nevšimal, potacel jsem se opět v Peru, šel se v klidu najist, a po hodině se vrátil z kopiami. Dostal jsem razitko, ale povolení pro motorku jsem musel zařidit až na koncí města v rozpadlim domě. Celnik neměl ihned čás, tak jsem si lehnul na zem vedle motorky, a čekál.Zašel jsem k babičce, která z vnučku seděla na stare židli, před sebou měla pokladničku, a čekala na turisti, který si u ní vymění peníze. Suveréne prohledlá obě 100 dolarovky, a odpočetla po dobrým kurzu bolivary. Mezitím jsem dostal do ruky povoleni, a na motorce vesele zařvál: welcome Bolivia, předved se mi v te nejlepši kráse.
Měl jsem před Bolivii respekt hlavně kvůly silnicím na jihu. Jel jsem po pampě velkou rychlostí, po krásnim asfaltu a nedočkavě sledovál z dálky LA PAZ. Nejvíše položene hlavní město na světě. Kuriozně je, že naopak do centra města jsem klesal, jelikož jsem přijížděl po rovne pustíně ve výšce 4200 m nad. m. La Paz na okraji je ve výšce 4000m.n.m. a v centru 3600m.n.m. Ve něstě se je nemožne stratit, jelikož vedou skrz město dvá hlavni tahy, a vše ostatné je v kopci, takže se jen sjede, a byl jsem v centru. Krásne kostely, musea, budovy, vše to je na poměrně malem místě v centru. Žije tady 1,7 mio lidí. V centru, jelikož je kotlina, je plno smogu, divokých řidiču, a bezohledných taxikařu a autobusáku. Neustále trobení. Babičky z kloboučkama a pestrým oblečenim nastupuji a vystupuji. Obvykle na zádeh nosý děti, které mají zabalene do barevného hadru. Nepostradatelne jsou také černe dlouhe vlasy, a vráščitý obličej. Můží jsou male, drobne postavičky, obvykle z kloboukem také, knírkem, a strhanim obličejem. Samozřejmě ve městě se najdou také mlade atraktivní ženy, které nenosí tradiční oblečení, ale džiny, a moderna trička. Funguje tady i prostituce, a prodava se hodně drog. Předevšim je to obživa mladých. Mislel jsem, že přespím v La Pazu, ale den byl dlouhý, počasi pěkne, a něják nemám v oblibě velká města, býl jsem nabažen CUSCA, diskoték, baru, tak jsem se rozhodl vydat na jih, směrem Uyuní. Cestou pršelo, a vice jsem se blížil Oruru, vice bylo zamračeno a foukalo. Rpztrhla se průtrž, a začalo sněžít. Promočený jsem jel dál, dokud to pujde. K večeru jsem se přiblížil poslednimu městu, dokud vedl asfalt. Krásne male městečko plný prachu se jmenovalo Challapata. Našel jsem hotel, motorku zaparkovál, šel se najist, a prochazel jsem se mezi indianama. Hovoří se v Bolivii jazykem kechua, a amaril. Večer jsem šel do místniho sálu, kde město uvítalo argentinskou folkovou skupinu. Byl jsem v sále jediny gringo – bílý cizinec, a děti mě obklopili, a povidali jsme si.
Ráno jsem se přes kanaly a průkopy konečně výmotal z města. Ne, nezabloudíl jsem, jeli tam nakladaci a tereni vozy, takže cesta byla správna, jen prostě končil asfalt, a já mám 250 km takoveho průseru do solneho jezera Uyuni. Jeden z nejzajimavejších bodu v Bolivii. Měky písek, brodiště řek, hliněne mokre cesty, a nespočet „rolet“. To vše mě chtělo mermomocí zastavit. Jel jsem zhruba 30 km v hodině průměrně. Přidaval a ubíral jsem plyn, většinou cesty jsem musel stát, abych udržel rovnovahu. Jel jsem často raději mimo silnicí, kde nebyle koleje, a jelo se rychleji. Skály a kameny bouhali do podvozku, občas jsem velky kamen přejel, a omlouvál se Junymu za to, že ho takto trestam bezduvodně. Cela motorka se klepala, naproti jeli kamiony, prášilo se, nemohl jjsem vydět, ale jel jsem dal. Předemnou je řeka. Stejně jako v Kambodži, i tady jsem raději slezl z stroje, a šel do vody v botech a kalhotách, abych našel optimální hloubku. Nechci, aby se opakovala chyba z Mongolie, kde motorka nasála vodu do válcu, a než jsem ji opět nastartovál, jsem zničil baterku atd… Raději zmoknu ted a tady, než nějáky průser. Voda byla asi 60 čisel, sednul jsem, přidál plyn, vstál, a skákal přes kameny ve vodě pod plynem, a se spojkou. Pomalu. Vyjel jsem, odechnul si, a pokračovál dál. Opět jsem sjel s cesty do měky hliny, ale nevšimnul si, že je až přiliš sipka. Jako vždy jsem přidál plyn, vymotál se ven, zastavil, a …..upadla mi motorka. Čekám, čekám, než někdo pojede vedle po silnici, a nic. Odmontovál jsem hever, podložil ho z skálou, a začal zvedát motorku. Zvednul jsem hever na maximum, ale stále jsem ji nemohl zvednout. Byl jsem liny odmontovát kufry, tašky. Vždyt předce tudy někdo musí jet ….Po hodině a čtvrt opravdu přijel pán, a pomohl mi. Už si nebudu zahravát a pojedu raději pomalejí po normálni silnicí. Odpoledne jsem v dáli zahid solne jezero. Zastavil jsem v vesnicí, najedl se, koupil pivo, trošku jidla, a rozhodl se, že přespím na jezeře. Nejdříve jsem se po něm proháněl, a skoušel, zda motorka vůbec ještě jede, zda funguje normálně. Jel jsem ale maximálně 150. Plocha na solnem jezeře je absolutně rovna. Sul je tvrda, a krátý si cestu po jezeře plno jiných aut a kamionu. Bylo nadherně slunečno, a jezero bylo vydět daleko. Foukalo, a musel jsem stán přivázat a zatížit, jelikož koliky jsem do podlahy nemohl zatlouct. Noc byla dlouha a slana. Probouzel jsem se, jelikož divoce foukalo. Strach jsem neměl.
Rano jsem vstál brzo, se zbalil, a jel do Uyuni. Seznamil se z dvojka Francouzska, šli sme na pivo, a kecali o cestě do Uyuni. Cesta mi zničila oba tlumiče. Přesto že jsem si pořidíl nějáky lepší než obvykle, oba vytekli. Podvozek je měkči, a zda se mi pohodlnější než dřive. Vice se houpa, a nebuši tolik do řiditek. Od servisu v San Diegu mám najeto již 16000km, a rozhodl jsem se, že další servis udělám až v Argentině, což je zhruba ještě 2500 – 3000km. Juny to vydrží. Věřim mu, ale přesto mám trošku obyvy. I brzdy jsou již uplně na koncí. Té mi zase zničilo Mexico z těma jijich překažkama na silnicí, aby vozidla spomalily. Takže…jen se modlit každy den, aby to vše vydrželo. Juní ma najeto 209.000km, a z alasky je to zhruba 38.000km. Motor ovšem funguje jako nový. Olej dolivat nemusím, a válce si krásně brumblaji cestou.
Cesta do Potosi byla šotolinová také, a opakoval se stejný scenari jako na cestě do Uyuny, s tím rozdilem, že cesta stoupala, a byl jsem ve větších výškach. Nadherne barevne pohoři, červena hliná, barevni ptácí a dřevěne vesničky. Uživál jsem ve slunečnim dní. Motorka skakala, bouhala, a jel jsem pomalu. Před Porosím začal asfalt, a spívalo se mi ještě lepe.
Potosi je zase vůbec nejvíše položene město na světě. Není hlavní, ale město je. Především je známe tím, že ho obklopuji hory, ve kterých jsou doly, kde se ziskava stříbro, měď, minerálu atd. Pracuji tam i 12lety dětí a samozřejmě i dospěli v skupinkách, zhruba 8 -12 lidí. Jsou jako rodina, místa se dědí, a všechny do jednoho vědí, že je nečeka perspektivný dlouhy život. Obvykle umíraji ve věku 35-50 let, na ucpaní praduše, plíc, a na jiná svynstva. Za to může prách, který je v dolech, samozřejmě nasícen jedovatimi latkami. Byl jsem se v dole podívat. Katastrofálni podminky. Lezl jsem přes 0,5 × 0,5 m velike otvore do nižšího patra, chvilku jsem se z rukama brzdíl, ke koncí už jen klouzal. Všude se prášilo, kašlal jsem, a bylo velmy horko. Dělníkům se obvykle přinese lahev vody, dynamit, a hlavně koka, to vše jako darek. Skupinka pracuje sama na sebe, tak to velmi uvítaji. Dobyte minerálu a jiné latky následně prodavaji bližším firmam, které materiáli nasledně spracovavaji, a vývážeji. Dělnik si vyděla zhruba 4 USD deně. Ditě meně. Smutne, ale tak to již po staletí je, a dlouho nebude jinak. Bylo mi lito chlapu, věděli, že je brzo čeka nemoc, následně smrt, a já se ptál, zda to vědí, a proč nezmění prácí atd, a odpověd byla, že již jeho bohužel zamřeli tata tady dělál, a že má hodně děti, musí je uživít, a tady si slušně vyděla. Přál si, aby i jeho syn pokračovál ve stejnim rovy jako on. Jiný si zase přál vydělat natolik, aby sve dítě poslál studovát, aby tady nemusel dělat. Velmi zajimave, a drasticke. Večer lilo jako s konve, a já jsem náhodou potkal český pár. Bylo nám dobře.
Vlastně SUCRE je hlavní město Bolivie, ale toho statusu si před La Pazem nedobylo. Je sice oficiální, ale LaPaz je La Paz. Všechen biznis, politika, ambasady jsou většinou tam. Sucre ale namě udělalo větší dojem. Bylo klidne, utulne ulice, krásne naměstí, několik útulnách baru a restaurací, a ne přiliš turistu. Leží také na výsoke výšce, a je obdaný z horami. Končí ale za ním asfalt na silnicí, která vede na jih. Směr Paraguay. Nevěděl jsem, co mě čeka, proto jsem se z radostí podál na 500 km dlouhou cestu, po které jel i CHE. Chaguaera. Na této trase ho vlastně zabili, a já se pokusím najit to místo. Měl by tám být památník. Jinák to není přiliš turisticka trasa, jelikož tudy včede nebespečná cesta, co se tíče smrtelních dopravnich nehod autobusu. Vysoke hory, šotolina, skaly na silnicí, a hlávně, hla vně nechraněne zatačky, a pod ní několika i kilometrove propasty. Já často, když jsem musel potkat kamion nebo autobus, jsem zajel na levou stranu zatačky, na vnitřní stranu, a čekál, než mě autobus objede. Jeli jsme neustále všechny pomalu. Ja každého zdravil, oni mě. Já hlavně i proto, že kdyby se něco stalo motorce, tak jsem si ihned udělál „známeho“, aby mi vzal motorku na korbu, a odvezl do civilizace. Nešlo udělát vice než 300km za den. Pomalu jsme stoupali, a znovu klesaly, přejižděli z hory na horu, a GPS mi opět ukazovál přímočaře třeba 30km do nejbližšího města, ve skutečnosti to mohlo byt i 110km, takove tady jsou zatačky. Opice hlučně řvale ze stromu, a psy pobíhali pokaždé zamnou. Ptácí spívali, a z radostí jsem poslouhál řev JUNGLE. Stmívalo se, a já někde na puly cestě, vysoko v horach neměl tušení, kde mě potká noc. Zastavil jsem v první osadě, kde byly 4 skromni domky. Dal jsem si vodu, a naštěsti lide tady žijicí byly přijemni a velmi komunikativní na rozdíl od ostatních Bolivicu. Zeptál jsem se, zda můžu u ních přespát, a ustlali mi na zemi. Akorad přišel syn uplně mokry, a v ruce držel plnou sítku ryb. Upekli je, a nabídli. Unaven a spokojen jsem usnul jako zabyty. Byl jsem unaven z cesty. Čeká mě ještě den hornate a šotolinove silnice plne překážek. Mamka mi vysvětlilá, že do pomniku kde zabily CHEho, je ještě 60km, zhruba Tří hodiny cesty.
Jo, našel jsem ceduly, kde to bylo. Vesele jsem se vyfotil, vzpomněl si na film, a odpoledne se konečně dočkál asfaltu.
Motorka již v Peru na te špatne silnice vydavala dívne zvuky, něco mi připomínající, ale mislel jsem, že to prostě mlátí přistrojová deska, vždyt je to také na čase, a má na to právo. Ale tady u pomniku mě napadlo, zda to není nahodou stejná zavada, jaka se mi stala v Mongolsku. Rozmlacene šrouby od brzdoveho kotouče. A také to tak bylo. Na asfaltove silnice již byla civilizace, zajel jsem do kamionového servisu, a šef mi to rychle vše upevníl, vyměnil podložky, a utahnul. Mužu jet po poslední 130km šotolinove a rozmlacene silnici v Bolivii – směr Paraguay. Cetsa plna louží, měkeho písku, a papoušku ubíhala rychle, jelikož nebyle „rolety“. Tlumiče netlumili, jen se hezky houpali. V noci jsem dorazil na hranice z Paraguayi. Na hranicích není nic. Žádna vesnice, nikdo tam nastálo nebydli, jen celnicí mají kanceláře, a budovu, ve které bydli, když jdou na týdeni prácí sem, obvykle z hlavního města Asoncionu. Ihned mi nabidli studene pivo, a mohl jsem u ních přespát. Ihned jsem rozpoznal, že tady je mentalita jina. Veselejši, civilizovanější, a vůbec jsme se celou noc řehtali a zabavali. Těším se na Paraguay. Bude mi určitě dobře.