avantura začina.guatemala

Avantura žačína.Gvatemala
Po nádherni silnicí jsem se ihned brzo výdál směr Acapulaco. 600 km je do tám, a prvních 250 proběhlo v klidu, po krásne dvouproudovce, ale za to zbytek se táhnul po zatačkovite silnici, kde se jelo pomalu, a všude kolem začinaly byt husty porosti palm a tropskeho keře. Bylo vlhko a hodně jsem se stále potil. Před každou zatáčkou , která vypadala nebespečně psalo „curva peligrosa“. Nebezpečna zatačka. Celkem jsem uživál v jizdě, ale pomalu mě začale štvát neustale blokady, před každou vesnicí, ve vesničce, a za ní. Z betonu udělana překážka, která spomali všechny řidiče natolik, že je potřeba skoro zastavit, zařadit jedničku, a opět se rozjet. Občas bez varování, občas uplně zbytečně. Nesnesitelne horko, a stále řazení. Jelikož jsem jel v sandalich, ano stále stejních, mi uplně sčernal palec, s kterým řadim rychlosti. Nic, vydržím to, snad se za Acapulcem cesta zlepší. V Acapulcu jsem byl domluven z kamarádkou, s kterou jsme byly v kontaktu z Banfu v Kanadě. Angličanka. Město mě uvítalo z dopravni zacpou, ale jinák z přijemnou atmosferu. Je meně turisticke než jsem si misllel, očekával jsem same resorty, ale ono naopak. Krásne, divoke mořske město, z lepšimi i horšimi hotely, z běžnimi restauracemi mexickeho stylu, ba dokonce ceny jsou normálne. Lide o nic vice fensy než na vesnici, a začalo se mi libit. Trudy se seznamila mezitím ještě z australskym párem, a spolu jsme odešli za město, kde se večer konali skoky do vody světových rekordmanu, který právě pocházeji z Acapulca, a z toho vznikla show. Skačou z výšky 42 m, v nocí, do sílnich vln, a strmích skál, které jsou pěkně osvícene. Opravdu zážitek.
Rozhodl jsem se v Acapulcu zustát další den , jit se koupat, uživát baru, koktejlu, hudby, a krásní letni atmosfery. Trošku jsme zapřily, takže jsem po dlouhe době ráno jen tak ležel v posteli a lenošil. Pohled jsem měl přimo na moře a lodě. Motorku mám zaparkovanou v podchodu, vedle vhodu do hotel. Je v bezpečí, jak jinak. Odpoledne jsme všechny travili na pláží, se koupali, pili pivko, a uživali krásneho dne. Večer mě přemohla unava, a odešel jsem spát. Rano nemám kromě dlouhe cesty v planu Nic. Do hranic z Guatemalou zbyva ještě neuvěřitelných 1400 km. Mexico se táhne jako ponděli. Není konce.
Už tak dva roky jsem se neslišel tak sprostě nadavat, proklinat, a posilát vše v P.M. (pičku materinu) Důvodu bylo vice. Asi mě nejvice rozhodila informace, že mám sinka z Veronikou v nemocnicí. Záchvat dýchaní…….A ja si egoisticky projíždím na motorce své sny. Hm, hezky, tatinku…. Večer jsem dostál správu od ženy, at si nedělám starosti, že se ona postara, a že bude ok, at si užívá… No, to byla tedy jedná věc. Ještě vice mě rozhodilo to, že jsem vezl Angličanku na nějakou přiblblou pláž, kde ona tám zustane, bude srfofát, a já si pojedu dál. Tak plaž jsme našli, ale ubytování ne. Pří všem spěchu, co jsem měl, jsem hodinu trávíl ve vesnicích, a scháněl ubytování. Pak to na štěstí vzdala i ona, odložil jsem ji na autobus, a já pokračovál. Právě že jsem mislel, že pokračuji dobře, ale navedlo mě to 3x do slepich ulic, nebo do vesnic, kde neměli ani elektřínu, GPS mi ukazovál, že tady cesta musí vest, ale nevedla. Přijel jsem do tovární atd, atd. Trvalo to zase hodinu a půl, než jsem se vymotal. No, to už mi podruhe ten den došel dech, ale co následovalo dalších 5 hodin, to nemělo obdoby. Same zatačky, a same překažky na silnicí. Po 6 hodinách, co jsem vstál, jsem udělál 90 km správním směrem, zbývajících 70 jsem bloudil, a ještě bych měl udělát cca 500km. Nadaval jsem na Trudy, na sebe, a na silnice. To, co si motorka musela protrpět dnes, to je neuvěřitelně. Jednička, dvojka, trojka, brzda na plno, jednička dvojka, trojka, brzda….Snad 2000x jsem zařadil . Trpělo lanko, převodovka, brzdy, i já. Nesnašel jsem jet dál. Fakt mi ze všeho potekly slzy. Jo, že cesta ma zatačky, a jede se pomalu, to je ok, ale to bržděni, řazení, párkrát jsem skočil tak, že mě skoro vyhodilo přez řiditka, tlumiče na doraz, kufry trpěli, a prostě vše!!!! A to mislim, že bude v cele střední a jižní americe. Vždít jinak než takto jsi také nedovedu představit zastavit této bláznive řidiče, který nerespektují žadne pravidla, rychlostni limiti. Schválně když jedou za mnou policajti, dodržuji všechny předpisi, a najednou uslišim troubeni, nebo mě předjedou na dvojitě plni čáře, jedou si 140 kmh na 80kmh atd atd. copak by teprve respektovál někdo jiny??? Hlavně že tě jindi zastaví (jako jediného), když na 80 jdu 100kmh. Už mě tak rozčilujou, že už jim ani paspart neukazují. Neotevřu helmu, ba naopak ještě si spustím takove stínítko, a oni mě vůbec neviděj do oči, a ja je jo. Pomohlo mi to i v africe. Z helmi jen řvu, „no komprando – čekoslavija!!““ Po chvylce mi zamávají at jdu. Obvykle-
Odpoledne se silnice zlepšila, ja normu udělál, a dojel jsem do vysněne vesnice Poerto Angeles. Raj na zemi. Mala rybářska vesnice, kde na pisečne pláží byly přivázaní čluny, a na molu místni chytali ryby, a házeli je do lavoru. Podel pláží byla restaurace vedle restaurace. Všechno prázno. Nejsou ještě turiste. Byl jsem jediný asi. Nikoho jiného jsem nevyděl. Tady všechny domečky pronajímají pokoje. Šel jsem k tomu, který byl u pláže, a měl plot, a střechu, kde můžu parkovát Juniho. Mexiko je levne. Za hotel jsem platil 8 USD, a pivko po 1 USD. A to pravou Coronu extra.
Šel jsem se vykoupát, a potom natáčet život ve vesnicí. Opravdu přijemne a romanticke. Mislel jsem na sinka, který stále leži v nemocnici.
Dnes mám před sebou poslední den Mexica, tedy, jestli bude cesta lepší. A byla. Rano začalo pěkně, slunce svitilo, nalada dobrá, a zataček a překážek stále meně. Jelo se rychle, a v 12h jsem měl již pulku za sebou. Stále jsem nevěděl, zda mám vyjet do Gvatemali již dnes, jelikož přijedu večer, anebo brzo ráno. Navíc začalo po měsicí poprve pršet, a nenavlekál jsem dešťovku. Jestli zmoknu, tak to není poprve, navíc tady rychle věci schnou. Byl jsem promočený, a rozhodl jsem se, že pojedu přes hranice. Obvykle to nedělam, ale když už mi všechny cestou to zakazovali, skusim, jaky to je. Něják to dopadne, ale už vůbec nemám takový strach, jako jsem ho měl v americe. Zvikám si opět pomalu na tu mentalitu, na ten bordel… 50km před hraničnim přehodem, v male vesnicí samozřejmě opět betonova překažka, kde jsem spomalil, a tám mě „uřední osoba „ zastaví. „Ahoj, jsem celnik, rad bych vyděl povoleni pro motorku“ Ukazal mi legitimaci z fotku, která mu vysela na krku, a tam psalo duane. Celnik…. Řikal mi, že to mám správně, a za 6 USD mi pomuže přes celnici do guatemali se dostat rychle, jelikož budou fronty atd. A že ho mám vzit na motorku, anebo mu platit taxi, a on to udělá. Poměl jsem si na takové připady v africe a asii, a rychle se vymyslel, že budu spát na hranicích, a že překročim až zítra, a že ho nepotřebuji….Chtěl věděd, kde budu spát, a že zítra to semnou výřidi přes ty hranice….Oděl jsem. No, a takových falešnich celniku jsem cestoupotkál ještě několik. Některý pískali na policejni píštalky at zastavím, některý se mi stavěli do cesty, a já jsem jako by najel k němu, přimo do něj, on uhnul, mislel že zastavím, už se přijemně připravil na monolog, a já přidál plyn, a tak jsem se dostál konečně až před bránu mexicke celnice. Tam jsem jel na pasovu kontolu, dostál razitko, ale pak se mě opět jeden z veksláku, který tam pobíhali, ptál, zda jsem odevzdal povoleni vstupu motorky v 15 km vzdálenim městě. Řekl jsem, že ne, a spolu jsme odešli k celníkům se ptát, zda je to ok, nebo ne, a pry to je ok…On se mi nabídnul pak že mi pomuže do guatemaly. Dohodnul jsem se na 3 USD, a opravdu mi pomahal. Nejvice v tom, že mi po pravdě řekl kurz pezeta a guatemalských peněz, co vše potřebuji za papiry atd. Celnik mě pozvál do kanceláře. Byl přijemni, potvrdil mi částku, kterou mám dostát za USD, a co vše potřebuji. Vytahnul jsem CARNET – mezinarodni techničak pro motorku, ale nikdo si s nim nevěděl rady. Za 20 minut jsem byl v Guatemale.. Stále promočeny jsem ihned na hranicích našel hotel, usmlouvál z 10 na 6 usd. Takové jsou realní ceny, ale vždy skoušeji dostát více. Jasně, jak jinakZw rady litaji miši, a pokoj je plný švábu, a na stropě se toči propeler jen z dvojka článkama, to jsem mohl očekávat, ale nevadi mi to. Nechal jsem mokre věcí, at uschnou pod ventilatorem, a pěšky odešel na místo dějiště. Na celnicí pozorovat život. A ten byl podobný jako na arabských nebo asiskych celnicích. Velka frekvence lidi se pohybuje mezi jednou a druhou stranu. Všechny něco přenašejí, nekontrolovaně stejná auta jezdí sem a tam, motorkaři a ciklyste za uplatek převažeji lidí přes řeku, přes most, babičky vaři čaje, pečou takosy, buritosy, placky a můží, drobní a snědy přenášeji těžka břemená na ramenou, většinou vážicí vice než oni sami. Děti svolávají lidí a zvou je do autobusu, a také přenašeji zboží. Taksikaři troubí, řvou, a svá rporospadla auta parkuji rouvnou tám, kde ženy pečou maso. Hudbu ma každy puštěnou na plne pecky, a bordel, odpadky, konzervy, plechovky, kartony, to vše se váli po zemi, a psy, který jsou hubeni tak, že any psum nejsou podobní se ve všem těm hrabou. Před autem odskočjejí na poslední chvyli, a každy je něčim deformovani. Jednomu chybi noha, druhemu uho, jsou hebeni a zanedbaní. Mimina můží nesou v ruce, a jejích ženy při těle mají dvě igelitky v ruce, a na hlavě tašku naloženou věcma. Je rušno, smrad, a ….a já popivám pivko, a jsem spokojen. Spokojen i proto, že jsem se zastavil u slečni, která upekala vepřove máso. Ptál jsem se, kolik to stoji, a ona mi řikala 15 Gp. Což je cca 1, 5 USD. Dál jsem si. Dostál jsem plný taliř šťavnatého masa, k tomu sala, ryže a misku fazoly. To vše za tu cenu. A tak dobře to bylo. Pomalu ale jistě se mi vratila chut poznávat a jet dál. To jsou přesně ty státy, co mě lakaji. Guatemala je o hodně chuti než mexico, ale už pár lidi na hranicích mě překvapilo ze svoji přijemností. Vice než v Mexiku. A moje skušenosti řikaji: Podle celniku poznáš cely národ. Uvidím, zda to bude platit i tentokrát. Je to poválečný stát. Mohl by být dobrý…
Moc Vas zdravím. A zlenivěli jste z komentářem… Chápu, asi už není leto u Vas jako na začatku, a v zimě byvame všeci liní…No, ale předce, napiš něco. Moc tě zdravim.
Igor