Ancorage

Anchorage
Dnes je čtvrtek, par dnu před odjezdem, normálni pracovní den, a jsem nervozni a nic konkrét niho nejsem schopen dělát, myslet, nic. Jsem něják mimo. V spedimexu jsem poslal exportni papiry pro motorku, ale z nervozněl jsem, když mi Mila oznámil, že ta cena bude výrazně výšší, že mi to dokaže, a že už to poslal bez jakykoliv další diskuse. Udělal to dobře. Už bych se nezastavil, i kdyby to stalo kolik chce. Největši důvod byla Váha motorky z vybavenim. Když mi ji oznámil, jsem nemohl věřit. Mislim že any Vam nebude nic jasně, až Vám napišu váhu: Motorka 335, top case 72, Bočni kufry – 1× 52 kg, 1× 50kg, gumy 25 kg, bag na spacaky, stan, karimatky, dešťovky atd měl 25kg, kanestry z těmá železnima ramama má cca 26 také + já přinesl tašku, počítač, helmy, nějaké oblečeni všeho dohromady za cca 15 kg. Celkem to tedy Váží 600 kg, když ale připočitám k tomu vybaveni Přitelkině Veroniky a jí, tak je to dalšich 60 +20 kg + já cca 80kg, tak to by se německy ingeniry pořádně divily, že se mi stroj ještě nerozpadnul za těch 170.000km, jelikož většinou jezdim podobně naloženy. Přetížený o rovných 300kg. Proto mi tu cenu Mila asi navišil, žeee. Takže je to celkem tedy cca 760 kg, a mohl bych už platit českou dálniční známku bez mrknuti.
Jdeme dál, bliži se nám pátek, vzal jsem si volno v prácí, a snažil jsem se trávít a prožit hezky vikend z rodinkou. Jeli jsme do kempu v Třeboni, a tam s přáteli prožili krásny den v karavanu. Hral jsem si hodně z malima, a neustale se mii v hlavě odehravala scenka, jak se budu loučit. Nechtěl jsem na to myslet. Dal jsem si par piviček, a opět bylo veselo. V neděli jsme z sousedama oslavily můj pdjezd, všechny mi přislibili, že se postaraji o ženu, hlavně můj nejbližší soused Zbyněk, který žije sám, je atraktivní, a neustale hleda ženy. „Igore, ty jen piš jak se máš, a o nic vic se nestarej“
Nastal den D. čekál jsem na něj jak na smilování, ted mě to štvé, že to přišlo. Seděl jsem rano na zahrádce, pokuřovál, a ze slzami v očich nadaval sám sobě, že pro boha se neumim uklidnit, furt někám jet , se ohrožovát, a nechavat rodinou samotnou. Sobec jeden. Veronika přistoupila, mě pohladila, a řekla: Bud rád, přišel čas že doděláš své poslání, že dokončiš co jsi si zadál, bud rád že budeš štasten, že tě čekaji hezke chvyle, to, co máš rád. O nás se starat nemusiš,budeme s tebou, maš maily, skype telefon, takže …….objala mě, nasedli jsme do auta a na ruzyní mě čekalo další, nejtěší loučeni z Maxe. Jsou mu 3 roky, nevníma to uplně, ale už ví, kde je Afrika, kde je Amerika, a také má doma v garaži šlapaci kolo BMW GS. Veronika mě odvezla na letiště i s Maxikem. Věděl a citil, že to není loučeni jako každe ráno, když ho vezu do školky. Viděl, jak mi tečou slzy, jak ho mačkam k sobě, a pár slziček poteklo i jemu. Hrozny pocity. Naposledy jsem objal ženu a loučil se.
Z Blažem, mojim braškou, kterému musim poděkovát, že se postara o firmu jsem se rozloučil po chlapsku. Do rukou jsem mu zmačknul závěť a pár informaci, slibil mi, že se o rodinou postara kdyby něco, a …odjel na dovolenu.Mám ho rad. Bez něj bych slintal u TV dokumentárni serialy o motorkářích, co jeli na cestu za poznánim.
Již na letišti se mi stala velmy příjemná situace. U gatu č 3 jsem nervozně poskakovál, v ruce helmu, na sobě vrchí část kombinezy, a na ramounou pochozenou motorkářskou tašku. Přistoupil keme mladi policist, a vzal mě do rohu. Byl jsem vyděšen, a hlavou mi přešli mišlenky, co jsem udělál špatně, a že ty všeljaky gely a prášky po mych kapsách není heroin any žadne drogy, ale jen kaloricky bomby meho zaměstnance Pavla, který mi je věnovál, že když mi bude nejhuře…..
„Vi jste Igor Brezovar, že?“ se ptál, a podal mi ruku. „Omlouvám se za přepadení, ale poslouchál jsem Vas na radiu, a řekl jste, že 3.8. odcházíte, ja mám zrovná službu, a tak jsem si zistil, kde nastupujete a kdy, a jsem tady.“ Jarek je pry můj velky fanda, a také cestuje z ženou na motorce. Bylo to opravdu mile překvapeni.
Jo, už jsem byl na cestě seděl jsem v letadlu, vzpomínal, a začinál byt štasten. Nejdříve London, a anglicke omaštěne a kaloricke fish and chips, pivko a let do seatlu. Tam se mě důkladně vyptavala celni uřednice , proč tak malo zavazadel, na jak dlouho , kolik peněz, a zamotal jsem se do toho tak, že jsem ji raději ukazal helmu z mýma trasami, které mám na helmě popsane, a také děty v fotaku, které jsem na štěsti mě. Blbec jeden, místo abch se držel původniho scénáře, že prostě jedu do New yorku, odkud také mám letenku, kterou si sice nechám propadnout, ale platna je. Ale neee, ja ji skočil na její zdvořilost, a začal se zamotavat do situace, že předce z nestorku jedu do Los angeles, a pak do mexika atd. No, a bylo to…..
Každopádně mi to razitko dala, a já byl před letištěm v Seatlu, kde jsem jenom vystoupil z budovy, a už málem bych vyfasoval první Americkou pokutu, protože jsem nekouřil cigaretu minimálně 25 feetu od dveři.
Další let do Anchorage byl až v 22.30, a já měl čás pozorovat americky sen. Jo, je to jiné než jsem zvikly. Velky auta, tlustší lide, ale vesměs veseli a přijemni lide.Prozatim.
Ráno v 1 hodinu jsem přistál V Anchorage. Notel jsem si zamluvil už raději v Seatlu, a po vystoupeni z Letiště jsem zastavil prvniho YELLOW CUB- taxi, a hele, seděl v něm můj „byvaly „ bratr yugoš, makedonec džiro. Super. Zadarmo mě hodil do motelu, kterého jsem si našel schválně blizko letiště, a řekl mi par instrukci jak a co. Byl jsem unaven, ale nikdy tolik, že bych po 35 hodinách stráveních na letišti a letadlech nešel na hnědou , velmy řidkou kapalinu, které se i v Americe řika pivo. Je to vzdalena podoba Pilsenu.,
Zítra jdu na Boeing street hledat motorku.
Fotky budou časem uložení pod fotogalerii pod jednotlivima státama.

Pěkny pozdrav všem ze slunečneho severu.