Glacier National park a John a jeho Harley

Glacier national park- ledovcí v Montáně, a John

Druhy den v Hostelu jsem odpočíval, do 12h byl na computeru, a pak odešel do města, natáčet, fotit, uživát, jen tak sedět a pozorovat lidi, dat si pivo, ale dlouho jsem nevydržel chodit mezi restauracemi z mexickymi jidli a steaky. Dnes jsem ušetříl na benzinu, tak …..objednál jsem si pořádný flek masa, palivy jako hrom, velky jako yukon, a měky jako polštář. Jo, když jsem zařízl, tekla z něj krev, a v puse se mi rozpouštěl. Cítil jsem, jak mi v zubech křupe zelený pepř, a k tomu samozřejmě prave americké brambory. Bylo to první jidlo po 14 dnech, co jsem jedl z vidlicemi a nožem, jinak same instant polivky, do kterých naliješ vodu, nadrobíš dvě houzky chleba, a musím řict, že i to za dollar a pul mě chutná výborně. K podivu, jsem po steaku byl natolik fit, že jsem se ještě procházel po Banffu, a pak šel do hostu. Tam už se ubíralo správne duše, které necestují jen, ale uživaji života jinak. Ihned jsem zapadl k ním, a dokonce jsem se stál organizatorem. Naštěstí se z mou angličtinou nestidím až tolik, takže, kdo je pro pivo, tak at jde semnou. První v řadě byla opět angličanka, která se Kanaďanům a ostatním okamžitě omlouvala za svůj londýnsky přizvuk, kterému neporozuměli aní kanadane, natož pak já. Ale mi si rozuměly.
V pubu jsme samozřejmě zasedlí cely stůl, byl u toho farmař Sebastian, Terra z Vancuveru, a Sherry z Austrálie. Jelikož jsem stále , přesto že jsem jedl steak byl v limitu, dal jsem za 1. rundu piv. Kecali jsme o životě, jen Terra už byla navata již dřive. Za uchem měla kytku jako kdyby byla na Hawajich.Pěkne očí, dlouhé řasy, ale moc, moc již na můj vkus temperamentní, posesivní a živočišna. Jojo, kdybych už nebyl rodinny typek z dvojná dětma. Pařili jsme do rana, to je v kanadě do 2h rano. Pak chcípne i pes. Druhy den jsem odešel směrem na Calgary, planovál jsem tam zůstat, jezdíl jsem po městě, at mě již do prkinka něco natolik nadchne a přesvědčí, at tám zustanu, ale níc. Moderní město, hezke budovy, nove panelaky, věže, spoustu fast fut jidla, takže jsem pokračovál dál. Dokud dojedu, dojedu.
Zhruba 150 km před americkýma hranicama jsem začal byt trošku nervozní opět z dotazování amerických policajtu na hranicích, od kterých jsem čekál následující dotazy: Proč vstupujete, kdy jste narozen, kolik mate peněz, kam pojedete, kde budete přesně spát, kde jste zaměstnán, proč nezustanete doma, Mate rodinnu a jak početnou, kdy se narodíl Maxim, kolik mate pěněz zase, a furt dokola, a rychle, jen aby tě zmatnul. Takže stejni dotazy opakují OBVYKLE. No, a s toho ja vyděl až černy scénář, že mě tam nepustí, a už jsem našel variantu, v hlavě, jak pokračovát v cestě bez ameriky. ….Uf, byl jsem natolik depresivní, že jsem zastavíl na pumpě, nacpal se instant polivku z chlebem, a jen tak tam seděl. John přijel natankovát z svým Halley Dawidson, a tak jsme se seznamili z 68 letím dětkem, který je z New Yorku, a šel navštívít do 5000 km svého pra pra vnuka, který se právě narodíl. Je přesně z Woodstcku, je vietnamskym veteranem, byl pilotem a parašutístou. A ted takle cestuje, důhod pry ma natolik velky, že ještě našetříl na plachetnící, a v zímě odiždí na floridu plachtít, a pry honít baby. Pry v těch letech furt může, nacož mě dalo velmi pozitívní energiji, protože ja měl pocít, že život v 50končí, a pry teprve začína. Juhu, do života.
Na hranicích jsem si na jeho doporučení musel koupít nejlevnejší možní wisky, co ho ve státech seženu, a sice on Jameson, a ja Jack Daniels za 17 USD. Až večer postavíme stán, dame si ho, řikál. Kanadskou hranicí jsem projel v pohodě, aní tam celník nebyl, a americkou mě trválo así 30 sekund. Jen protáhnul paspart skrz čtečku. No, a byl jsem v USA. Možná kvůly Johnovy, který furt kecal z uředníkama, a kolik jsem toho projel, a že jsme kolegové, a tak. No, jo, ale ja předce potřebuji razitko do karnetu. Hm, vratil jsem se do Kanady, vyhledal celniky, bouhli mi vystupní razítko, a bylo to. V USA jsem ho již neukazovál, protože ono to jde i bez, jen se pak s tím musím starat, ale pomohlo mi to v Anchorage dost…John řikal, že musíme do Glacier narodního parku, kde se s toho podělám, až uvidím ty krásy. Postavily jsme stán, oteveli wisky, dal jsem mu ochutnát ještě moji slivovicí, a to ho dostalo. Musel jit již v devět spát. No, a co já, když jsem zvikly chodit jit spát pozdě, a navíc zase do stanu, kde bude zimá. Rozdělal jsem ohen, se hřál, a opykal chleba.
Spál jsem k podivu dobře. Druhy den jsme vyjeli do parku. Opravdu pěkne, vysoké stare pohoří, kde do nedávná bylo 156 ledovcu, dnes jich tám je bohužel již jen 26.Jeli jsme ve vyšce 2100 m, uzkou cestu, a mijely vodopády, jezera, vysoke hory porostle z trávou a stromy, a opravdu pěkně, jen John zapomněl, že já před 2 dní byl v Banffu, a domá mám Krkonoše, a doma mam Slovinské hory, kde má sestrá chalupu, a on chudák furt čekál, kdy se s toho p……, a já níc. Samozřejmě jsem užívál, nepokazil mu to radost, ale byl to jen opět krasny den z hezkou přirodu, kterých jsem zažíl již mnoho. Když park skončil, jeli jsme každy svým smerem, a John mě pozvál, až budu čekát na Veroniku, at se nastěhuju k němu, a ukaže mí další Halley Davidsone. Ma 3. Neda na ně dopustít, přesto, že jsem na něj musel stále čekát, když ho startovál. Nenadával, pry je to opravdová mototka, a to je normální, takže John, uží si ho. Uvidíme se v New Yorku. Montána je jeden z krásnějších státu v USA. Velmí rozhybana. Hory, lesy, kopce, zatačky, jezera, i roviny. Jel jsem skrz Indijanskou rezervací, zastavíl se na coca colu, u indianu, a…….no, předce jsem čekál, že vyleze indijan pomalovany, z třáskama, a peřim. No, tak jak jsem to vyděl ve VINETTOU-u. A prd. Vylezl v Leviskach pěkně dlohovlasay indián z raybankama na čele, a v pěkně angličtině se ptál, odkud sem, že mám tak nabalenou motorku…..Dal mí osušene maso z Bufala, at si ho večer dám. (právě ho žvykam). Je to tvrdí, ale vydrží pry dlouho. Z rezervace jsem očekával něco jiného než chudší rodinne domky než mají bíly, a kolem domu plno šrotových aut, člunu, a obrousky pozemky z stádem krav. Jdu směrem Yellowstone national park, byl jsem již unaven z dnešní jizdí, a řekl jsem si, až se rozsvíty žluta, což znamena, že mohu ujet ještě 150 km, zasta vím u první pumpy, a najdu kemp. A tak se stalo.Žluta zasvitila, ihned byla odbočka na pumpu, ja natankovál, a vzadu byl kemp. Šef byl opět nadšený z mé m otorky, a nabídnul mi kemp zdarma. Vedle je bar, WiFi, elektrika, a ja sedím u stanu, popiji pivko, poslouhám blues, a piší Vam reportáž.Prostě užívam. Až do pišu, jdu do baru, kde je signal, podivám na maily, musím si u něj dat alespoň dvě pivka, at se mu vyplatím, a doufám odešlu reportáž. Zítra mě čeká další nadherný park, zůstanu tám minimálně dva dní, a pak směrem Chicago, a dále Niagara falls. Mám tám 3500 km, času spoustu, a moje zlata Veri přide až 10.9. A musím říct že je to dvouseční. Strašně moc se na ní těším, na druhou stranu se bojim, kam ji naložím, a kám dam věcí. Uf, přbyde dalších 100 kg včetně ji a zavazadel. Vydrží to muj Juny??
Od srce Vas zdraví Vaš stály dopisovatel z Montáni
Igor

P.S. dnes jsem poprve sam z sebou, ale večer teprve začína. Vzádu za zády mám bar, pracují tam sami rokeří z dlouhýma Vlasáka a potetování až za krk. Takže…balim.