Poslední kontinent

Poslední kontinent
Podel jezera Nikaragua jsem jel proti jihu, a byl překvapen, kolik krásních ranču a pastvín jsem vyděl.Na to, že je Nikaragua povalečný stát, se vzpamatovala celkem rychle. Je sice nejchudší stát Centrální ameriky, což je znát na životní urovní lidí, zato lide jsou tadi nejspontanejší, možna i nejmilejší. Vlastně nevím, zda Salvador, nebo Nikaragua jsou moji favorite v těchto končinách. Asi vítězi předce Salvador. Ale na Granadu nedošáhne žádne město daleko v okoli.
Celnicí jsem vyřidil rychle na straně Nikaragui, zato na straně Costa rici to trvalo a trvalo. Od jednoho okynka do druhého. Asi 6 takovýchto zbytečných kancelaří jsem musel absolvovát. Přiznám, že tady bych bez pomocniku asi skýsnul o dvě hodini dele, takže 1 usd stál za to. Ihned první kilometry se změníla krajina v nepopsatelně krásnou. Vše extremně zeleno, v lesích byle slišet opice, ve vzduchu litalí papoušcí, podel silnice rostle banany, a květy ruzních květín byle nádherne ozařene odpoledním sluncem. Užíval jsem si to. Rychlost jsem dodržovál, protože měřili policajti všude, a cizincí jsou jim velka ryba, která se částo chytne. Ceny uplatku kazí američane. Místní za překročení zaplatý většinou dollar nebo dva. Američane z 100 usmlouvaji na 30, a pak se s tím chlubý, a naštěstí u škrtích Evropanu je zvykem kolem 5 až 10.
Helgara, američana jsem potkál již na hranicích, a spolu jsme bojovali skrz byrokracii. Je to jeden z páru, který se nadosmrti pohadali, rozdělili, a už nikdy nepojedou spolu. Druhého, jsem potkal v Granadě. Navzájem se pomlouvali. Z Hektarem jsme se dohodli, že spolu nepojedeme. Že já hodně fotím, jedu dle předpisu, a určitě se budeme potkávat. No, a také že jo. Přesto že jsme nebyli nikdy dohodnuty, naše cesty se setkavali skoro každou hodinu. A tak nam bylo objemá skvěle. Pry, že takto z svým vyvalím partnerem nikdi neklapalo. Věčně někdo na někoho čekál.
V Costa rice se jede pomalu. Kvůly kamionum, a silnicím, kde se jedná zatáčka přehoupne do druhy, a takto je až 300km do San Hose. Sice nádhernou , ale stále stejnou , stále hezkou přírodu. Opět jsem zahledl Helgara, a už měl třetího motorkáře, Davida a jeho přitelkiní z Argentini. Už se stmívalo, a do San hose bylo 130 km, což je na 3 hodiny. Já byl oblečen v děštové kombinéze, oni ne. Dohodli jsme se, že nebudeme dodržovát předpisy, předíždět přes plne čáry, a jet svížně spolu do San Hose. Já tám chtěl, protože mám schovanou adresu češky, která pry vlastní utulný hotílek.
Hodně pršelo. Vlastně za posledních 10 dní jsem aní jednou do hotelu nedojel suchy. Pokaždé mě totálně promočí až do kůže. Nehldě na vybavení. Nikdo zatím nevyrábí nepromokave kombinézo. Nevím, jestli to je tak těžke, nebo já neumím nakupovat. Už mě to docela zlobí. Děšt mi nevadí, je teply, ale nesnáším, když se mi při silnem děští najednou vylyje hromada vody mezí boky, a pod zadek. Jako kdybych se sílně počurál. Fuj. Veronika alespoň%n vymyslela, že jsem si koupil rohožku na utíraní bot od bláta, kterou si namontuji na sedačku, a alespoň nesedím ve vodě, ale na rohožce.
Byla tma, lilo, a my jeli , všechny z otevřenou helmu, kapky nam odírali kuží,, očí palei, ale mi jeli jako blbcí dál. V San Hose jsme se rozdělili. Ja se snažil do centra, abch pak našel tu češku, a onitří do prvního hotelu. Zastavíl jsem na pumpě, a márně začal hledat adresu. Nenašel jsem ji. Tijo, a tak jsem se trápíl, riskoval, ohrožoval, jel dírama, a ještě ted tady stojim, aní nevím kde jsem, mokry jako krysa, a kolem mě samy rozpadly nizky baračky z spuštěnýma roletami, a vypada to tady jako po válce. Auta žádní. Jsem v slumu. To jsou čtvrtí, kde žiji ty nejhudší v rozpadlých baracích, a množeji se jeden z druhym, jsou tmavší pletí, a je tady spoustu kriminálu. Ujal se mě pumpař, a doporučil hotel za rohem. Pojede semnou,at se mi nic nestane raději, protože tady to opravdu stoji za prd. Motorku jsem postavil do garáže, umil věci, snažil se je vysušit, a odešel jsem z třidolarama ruzně po kapsách na pivo. Fuj, všechny namě dívně koukaly, bylo deset večer, řvali nepřijemnim hlasem, a zavítal jsem do putiky, kde hrala hudba. Lide po zemí doslovně plivali, kouřili, osahávali tlustou servírku, každou chvilku někdo něco chtěl prodát, vajgli hazeli na zem, zdí byle špínave, fuj, všeho, čeho jsem se dotkl, jsem měl pocít, že něco chytnu. Jiny bár v okoli nebyl. Dal jsem si dvě mali PILSEN!!!!(tady ale výráběný) a odešel jsem do hotelu.Oči jsem měl i vzadu, a furt měl pocít, že mě pozoruji, sleduji atd. Nic se nestalo.
Ráno jsem si navliknul mokre věcí, projel se po nezajimavem hlavním městě, a oděl výsoko do hor, směrem na jih. Byl jsem smutní, protože jsem nemohl fotít a přiliš natáčet, jelikož byla mlha, samozřejmě pršelo, ale přesto jsem uživál, kdýž jsem jezdíl nad mrakama. Byl jsem ve výšce 3300m n.m. Neskuteční pohlet, a vulkanaste hory stále byle vysoko nademnou. Zstavíl jsem se u žený, paní měla okolo 60 let, a pozvala mě do kuchyně. Udělala mi neskutečný dobrý ryž z fazoly a z vajičkama. Už týden také nic jiného nejim. Maso jsem měl naposledy jednou v mexicu. Nechtěla zaplatít, přesto jsem ji dál tří usd.. Na pumpě mi Aeričan, který tady žije, doporučí lat sjedu z silnice pan americany, na jih do Dominica, a dále pojedu už jen po pobřeží po krásne cestě bez zatážek, a v teple. Po dvou hodinách a 80 km jsem přijel do městečka, natankovál u pumpy, kde čech byl šefem, ale byl v čechach na dovolene. Svleknul jsem promokavou děštovou kombinezu, a opět se vydál do hor směrem k moři. Krajina v Costa rice opravdu stoji za to. Je nádherná, je zvláštní. Často jsem přemýšlel, co mám tady fotít. Lide zajimavi nejsou, baračky také byli na urovní, krajinou vyfotiš pětkrát, ale tisíckrát už by byla nuda. Je stále pěkná, ale stejna. Dojel jsem k oceanu. Do vesnice Golfit. Po lesní poničení m makedamu, plneho vody, dír, spadlého mostu a sesuvu půdy. Chtěl jsem si zkrátit cestu, a jel po skratce, která mi zabrala o hodinu dele, než kdybych jel po delší, ale asfaltovi trase. Konečně také trošku offroadu. Místních kluku jsem se zeptál, kam na pláž, a poslalí mě na CACAO brach. Cesta sice není dobrá, zato tam je pěkně. Je to tám 3 km. Uf, to zvládnu snad, ne…Vydal jsem se. Bylo to na konec opět 7 km, a cesta opravdu stála za to. Obzvláště jeden usek, kterého nevím, jak zítra zvládnu na zpět. Totální rozmočene báhno, navíc z jedne strany sesuv půdy, plný vody, a do kopce. Dnes to je s kopce, tak jsem s pomocí nohou něják dojel do místa, kde končila silnice. Dále už byl jen oceán. Vypnul jsem stroj, sednul si, a rozhlížel. Není tady nic, jen pěkná plaž, osada pár dřevěnich rozpadlých domečku, hukot opic a papoušku a v dálce sliším muziku v rytmu latina. Tak co vice potřebuji. Motorku jsem sotva mohl otočit, a opřel jsem ji o palmu, abych zítra mohl vyjed, pokud zase bude pršet, at se natrápím z otáčenim ráno. Šel jsem za zvukem hudby, a majitelka lola měla i studene pivo. V síty, uvázané mezí dvojka stromami ležel připiti američan Greg, a na něm připita o 20 let mladší žena. Grg mě přivítal, jako že mě čekál. Jasně, 63 lety američán, plný zadek peněz si tady před dvaceti lety koupil pozeme, postavýl nádherní domeček, bez oken, pohled z postele rovnou na plaž, a kuchyně také. Žije tady, a je rád za každého člověka, kterého uvidí. Pozval mě na pivko, a vyprávěl, jak tady žije. Auta sem nejezdí. Po cestě, kterou jsem přijel já, jednou za měsíc použiva elektro firma, která je přijede skasirovát, jinak všechna doprava funguje jen člunem. Dětí ráno nastartuji motor, a jedou. Já vyděl ráno paní v nobl botičkach, dítětem v naručí a kabelkou v ruce, která si přitahla člun, 5 minut startovala motor, a odplula. Já postavil stán u školy. Škola je velika jako u nás jeden obývací pokoj. Asi 30m2.Vlastně je na plaží. Greg je neustale bosy, neustale bez trička, jen roztrhane kalhoty mu vyseli pod pupkem. Pěněz pry má dost, a aný je vlastně moc nepotřebuje, any nespotřebuje. Kolem baraku má ovoce, manga, banany, melouny, a jednou deně se ponoří z harpunu do vody, a střeli rybu nebo nazbíra langusty. Už ho to ale unavuje. Chce to prodát, a jit do města PANAMA city. Rano mi žena udělala velmy, velmy zvláštní snidaní, jakou jsem v Kostarice ještě nejedl. Vlastně v cele střední americe: Ryže, z fasolama, a vajičkem, ale pozor, přidala mi do toho i trošku cibule!!! To mělo byt to zvláštní. Hm, připomnělo mi to obdobi, když mě opustila má první žena Irena, a než jsem si našel Tamaru, a pote Veroniku , jsem hodil krátce z Rossie. Černa, sexi dlouhonoha, štíhola holky z Dominikánské republiky, která mi chtěla takto udělat snídaní, a totálně připalila rýže. Jasně že jsem ji to poprve omluvyl, ale po šeste už ne. Ty holky nejsou moc použitelni pro domácnost. Jen pro něco….(vždyt to stači, ne?? Si misliš)
To co mě čekalo na Costa ricko – panamských hranicích ale můžu upplně srovnávat z Afrikou. 7 kancelaří navštívít, všude získat razitko, tří hodiny v vedru a vlhku, lide předbíhaji, vůbec není řád, jen tak někdo od někudy přide, poda papíry do okynka, nikdo mu nic neřekne, a opět jen tak někdo přide, ba dokonce mluvy stále telefonem, uřednice mu poda hotove papíry, on stále mluvy, já byl na řadě třetí, ale ty dva předemnou už hodinu čekaji, a nic. Celnik měni nějakou vodu, utíra kapky, sedne k počítači, a zase nic. Vypada důležite, ale nic se neděje. Problem, je, že any nevíš, jestli stojiš v správní řadě. A tak jsem čekál v frontě, kam mě poslala zaměstnankyně celnice, abych vyřidil povoleni pro motorku. Po 40 minutach konečně podám papíry, a celnik čika, že ne u něj, že u kolegy u vedlejšího okynka. Popizdíl jsem, vybalil všechny španělska slovička, a on zařidíl, že jsem čekál dále jen dvacet minut. Pak zase přišla nějáka bezina paní, ve vestě, kterou jsem sice vyděl, že ji má ještě pár lidi, chtěla po mě paspart, nedal jsem ji ho, pak přišel policajt, že to je oficiální, dala mi nějakou blbou samolepku, ja í dolar, a pry tato samolepka je velmy důležita. Nikdy jsem ji nemusel nikomu ukazat. Atd, atd. Každy, kdo na celnici pobyhava, má nějakou cedulku, ale vyučil mě už v mexicu ten blbec, kterému jsem poprve nalitnul, sice o nic nepřišel, ale již pět km před celnici začal pískat, ja zastavil, a ukazal mi falešnou cedulknu. No, takže od ty doby ignoruji uplně všechny, nikoho neposlehnu kam mam parkovat nebo ne, prostě přijedu na celnicí, zaparkuju kde chci, česky odpovídam na blbce kolem, i když je třeba policajt, ignoruju, jedu do budovy kde jsou policajti nebo celnici, a vím, že nikoho ineho nepotřebuji. No, a pak je sranda, když jen tak v tričku, po často zpoceném a špínavem přide opravdovy celnik, a chce papíry, tak mu jich nedám. Musí se mi prokázat, pak se zlobi, a pak mu řeknu, at se nčedivi, že tady je každy policajt a celnik. Omluvym se, že jsem ponížil jeho vysosty, a je ok.
Mám dva dní na to, abych dojel do hlavního města Panamy. Již 5 dní jsem poprve snad pod časovým tlakem, jelikož jsem zaplatil letenku z Panamy do Novoty na utery 3.11., a 2.11. doufám že zařidím přelet motorky do Novoty, takže jsem vázan mím letem. Panama je así nejbohatší z Střední ameriky, má pěkne silnice, krajina je rovná, jede se rychle, žije tu plno Američanu, plati se dolarama, a prší mi ještě vice než dřive. V městečku Santiago, kam jsem dojel odpoledne samozřejmě promočeny jsem se rozhodl, že oslavím Hellowina. Hotel byl vedle diskoteky, a odešel jsem tam v 9 večer. Byl jsem sám. Po půl hodini nastoupila četa vojáku z samopalama, obuškama, a teprve za hodinu začali přicházet další lide. Jo, holky byle hezke. Ne na spadnutí, jak jsem si Panamky představovál, ale jinak krásně upravena, vonjave a pohledne. Hudba hrala na plne pecky, ja s seznamil z partičkou, a odjel do hotelu v dvě ráno.
Jsou dušičky, je klidno, silnice prázne, a ja za děště opět přijíždím do Panamy. Fascinantne, moderní, bohate, překrásne město. Vysoke budovy, krásne fasady, marina plná jacht, auta čista, zánovní, a getto bylo jen na okraji. Jel jsem do Pedra Miquele, odkud nejlepe uvidim průplav lodí kanalem. Tři hodiny jsem je pozorovál, a uživál. Odpoledne jsem šel na letiště, abych sehnál Cargo copany, abych zítra s tím nestrátel čás, a hotel jsem si našel pobliž terminalu také.
Centrální Ameriku mám za sebou, měl jsem z ni velky respekt, je nádherna, je skvěla, z fajn lidma, průměrně krásnima ženami, je chuda, je mala, je hornata, horka, vlhka, je levna, taková centrální amerika.
Mislim, že nejhešči část mám před sebou. Jižní Amerika. Poslední kontinent, ve kterém jsem na motorce ještě nebyl. Do Panamy jsem najel bez mála 30.000km. Moto funguje bezvadně, a já mám stále chuť.
Hasta la vista.
Igor