indiánska party

Indianska party
Jako vždy, jsem i tentokrát vstál brzo, a venku bylo depresivní a pršelo. Přesto jsem odjel do vesnice, pofotil, promluvil z místníma, sešli se kolem moto, a vyptavali. Přesně to mám rád. Kontakt z lidmi, a Kolumbií mě překvapuji, jak jsou otevení, mili, ptaji se, smějou, klepaji po zadech, a je s nimi sranda. Uplný opak, než jsem si je představovál. Ženy jsou opravdu pěkne. Ne všechny, ale vždy se nějáka kočka v skupince najde.
Silnice strmě stoupala, gps ukazovál již dávno 3000m.n.m., a stále kopec před sebou, stále stmně vztopání. Motorce už se těžko dýchalo, bylo znát, že ztrácí koně, a já dýchál celkem normálně. Zatačka sem, zatačka tám, a zahlednu opět motorkáře, ale toho, z velkou motorku, ne místního. Začál namě mávát, a ukázal, at zastavím. Objal mě, mlčel, a ja si nejdříve mislel, že je dojat mnou. Nebyl . Gestama mi ukázala, že je hluhy, any nemluvy. Zistil jsem dle značky, že je soused rakušán z Graze. Ted byl doját já. Kluk je již 7 měsicu na cestě, nemluvy, nesliší, je temperamentní, a rozumime si spolu více než z kymkoliv doposud. Kreslili jsme, psali, gestikulovali. Já mu řikál, co ho čeká, on řikál, co mě čeká.Je to velky, velky Frajer, z velkým F!!!! Hodinu jsme z Robertem „kecali“. Už mi opět potvrdíl, že se mám těšit na Bolivii, na silnice, a na Peruánské policajti. Tušíl a i věděl jsem matmo o tom. Paní, u které jsme stálí a kecali, nam přinesla čaj.
Výška byla 3600m, a začalo klesání až na 500m, mezi bananové pole, vzduch byl teplý,lide opět v krátkých rukávech, a já zimni rukavice proměnil opět za letní. Dál jsem si 3 banany, a pokračovál na jih. Směr Cali. Cali je světově známi město SALSY. Od tud pocházi, a také nejlepši tanečnicí pochází od sud. Udajne žijou v Cali také nehešči ženi Kolumbie. Mě se libili ale všude. Do Popayanu, který je asi nejzajimavejším městem v Kolumbii zbývá 30km, a já zastavím, abych snědl něco Sladkého. Ihned mě uvíta u motorky krásna slečna v uniformě, a začina se vyptávat na motorku , a pote i na mě. Trošku jsme se v rychlosti zapovídali, a navrhla, at dál nejedu, at zustanu, oná konči prácí v 9 večer, a pák se budeme bavít. Bylo pozdě odpoledne, tak jsem v vesnicí našel ubytovnu a ubytovál se.
Carla žije bez manžela, má 4 děti, vlastně 2x dvojčata. Manžel ji zdrhnul, jako většina Kolumbiskych chlapu. Ano, většina těchto krásek žije sama, a také většina těchto krásek měla, nebo má dětí v 15 letech a výš… Byla inspektorkou, a měla na starostí autobusy a kamioniy. Pilí jsem pivka, fotil, a bavili jsme se až do pulnoci.
Popayan je nádherne koloniální město na jihu kolumbie. Male ulice, krásne kostely, a stare domy. (hm, a ted už mi zase kamarad v mailu napiše, at už napišu něco konkrétního , co se dělo po pulnoci z inspektorkou, a at už přestanu popisovát jen kosteli a koloniální městečka. Ale on asi zapomněl, že mám doma dvě nadhery, a Veroniku, a že už nemůůůůůžuůůů)
Prošel jsem cele město, a vrátíl se k motorce, kde opět bylo velke množství lidí, včetně policajtu a novinářu. Ihned otázky, fcení, a já mluvyl hezky o kolumbicech, a oní mi tleskali, a davali talismaní. Nakonec jsem rozdál více než sto autográmu. I na peníze. Kolumbií jsou hladový turistu. Kám bych se zatím vrátíl z této tury, je Salvador a Kolumbie. Ameriku nechme jako kapitolu pro sebe.
Oděj jsem směr Ecuador, cesta opět začala stoupát na více než 3300 m , zeleně a stromu začalo ubívat, zatáčky stále ostre, dokoce začalo lehce pršet. V Pestu jsem utratíl poslední Kolumbiske peníze za zvláštne ale velmí chutne jidlo, pastu a nový kartaček na zuby.
Samozřejmě, že do hranic nebylo daleko, ale cestá se táhla zatáčkami, a s kopce, a do kopce, a pak už jen do kopce, po hezke asfaltové silnící, kde už kolem nebylo žádne vesnice, stmívalo se, a já byl v oblasti, kám se odstěhovali většinou guerilla, protože je nový prezident výhnál do hor na jih, podel hranic z Ekvádorem. Trošku mě chytla depka, protože jsem si představoval iluze, že za každou zatáčkou můžou byt. Ciž je velice realne, a stáva se to. Nebyli. Dojel jsem v pohodě na hranice, a Kolumbijsky celnicí mě v rychlostí a z usměvem vyřidili. Také Ekvadorsky byly mili, horší to bylo z celnikama. %Cekál jsem v frontě ještě z pár Černoškami. Bylo jich 5, furt se usmívali a přitom hadali, a jedná mi nabídla slivovicí. Dal jsem si ji, až pak jsem pomyslel, buch vy, co to je, ale pilí všechni kolem, tak jsem už strach neměl. One již tám bile delší dobu, a smlouváli z celnikem o výše cla. Asi dvě hodini již to trvalo, a on byl hodný ale naivní, a tak furt prosili o nižši, a nižší clo, načeš přišel jeden, asi skušenejši, a řekl, bud zaplatiš, nebo vypadněte. Cela rodinka se rychle složila o 220 Usd, a vypadli.
Mě vzít nechtěl. „Cože?? Proč??“ jsem se ptál.
„Přijed v deset večer, nebo zítra v 6 ráno, já už mam toho dnes plne zuby“ a zavřel okynko. Do prdele, právě kvůly tomu jsem navečer přijel na hranice, at je zítra pěkně mám za sebou, meztrácím čás, a mohu pěkně výjet za rána, a ted todle….. Byla tma, hodin 8, a já vyřizen s pasem, ale ne motorkou. Ještě jednou jsem zaklepal, a ptál se ho, proč mě neudělá, že jsem GRINGO, že jsem (bíly) cizinec?? Odpověd byla, že nemá čás…. Odešel jsem k šefovy do kanceláře, a řekl mu celou situací. Zašel k motorce, popsál čila, vzal doklady, a nařídil naivce, aby mě ihned vyřidíl, že nemužu jezdít v nocí a vracet se v 10h večer zpět. Za 15 minut jsem byl hotov. Po více než dvou hodinách celkově. V pohraničním městě jsem našel hotel. Ve tmě. Celé město bylo bez elektřini, a lide na motorkách a kolech zamnou řvali jako zběsili. Nejměně mám rád pohraniční města, které jsou většinou o ničem, jen verbež, huligani, veksláci a zloději. Stějně tady. Takže v tmě jsem zajel do centra, našel doufám nejlepši hotel z parkováním, zaplatil 13 Usd (tady to je velmi prestižní cena za hotel), přesto nefungovala elektřina, jen recepce, kde měli agregát.
Vzal jsem taxi, a odjel do druhy půlky města, kde elektřina byla do baru, kde lide spívali karaoke. Najednou vstoupilo 16 policajtu, vše se sklidnilo, policajt mluvyl mikrofonem, lide mu nakonec zatleskali, a pokračovalo se dál. Nevím oč šlo. Ekvádor každopádně ihned namě neudělál dobrý dojem, a hlavně za to může to pohranične město. Ale druhy den, jsem začal poznávat a užívat v tomto malem, ale nádhernem státečku. Silnice se zlepšovale, krajina nádherná, neklesl jsem pod 3000m , mijel řeky, vodopády, vůlkány, ale co mě ze všeho fascinovalo nejvice, byly lide. To co jsem cestou potkával, jsem vyděl jen v těch nejlepších filmech od national geografic. Male lidičky, v kloboučkých, v pončich, který tahaji za sebou prasatko na provázku, osla na šňuře, anebo jen tak v ruce slipicí která je určná k prodejí. Skromní, tmave pletí, vráščita kůže, ženy i můží dlouhe vlasy spatě do culiku, ženy věčně něco tahaji na zádech, v ruce tašky, a můží z mačetami před níma prázních rukou. Obzvlášť ženy byle Oblečení v pestre barvy, obvykle v modre šaty, zelený svetr, a živě červeny poncho. Pravy indiani. Bylo mi trapne jen tak se zastavit, a vyfotít je, přesto jsem to párkrát udělal, ale šanse se mi vyskytla až když jsem jel kolem vesnice, kde právě začinal sobotní market. Tam jsem opravdu uživál, obklopen lidma, zviřatama, dětma, a fotíl jsem aa natáčel. Nerádí se fotí. Prava šanse vznikla až oní se sešli kolem mé motorky, a byl jsem pro ně zajimavejším já, než oní pro mě. Takto si alespoň oní asi mysleli, protože se chtěli oni pak fotít semnou. Byla to nadhera.
Krajina byla suši než v Kolumbii, přesto, že jsem se každím km bližil rovniku. Jel jsem z jedne hory na druhou, přes kantonu, hory, a na GPS mi hlavni město Quito ukazovalo 100km, a ve skutečnosti bylo 3x tolik. Na rovniku jsem se zastavil, vyfotil, a dál si pohov. Jsem v půly zeměkoule. Již po 4te. Jednou v Indonesii, a dvakrát v africe. Dobrý pocit. Kdybych nebyl ve takový výšce, jaky jsem byl, měl bych teplotu vzduchu stejnou přes den, jako v nocí, ale výška byla, tak mi přes den bylo akorad, těch 20 stupňu.
Do Quita, hlavního města jsem přijel dopoledne, a užil si centra, kafee baru, atmosfery, která v centru panuke. Quito leží na výšce 2700m a je druhé nejvýší položene město na světě. Prvenství drží La Paz. Fascinovál mě ale ještě jednou věci, a sice, že letiště je přímo ve středu města. Poprve v životě jsem vyděl něco takoveho, že letadla vzletala a přistavala jako by do města. Alespoň z dálky jsem ten pocit měl. Navštívil jsem také asi nejduležitejši bod města, a sice MEDIO DEL MUNDO. Střed Světa. Opět Equator – Rovnik. Přiznám, že kvůly samolepkam, které ubírám, a lepím na motorku. Zistíl jsem, že je Ekvádor na lepší urovní než Kolumbie, lide tady jsou milí, ale o poznání meně než v Kolombii.Baraky upravenější, auta novější, silnice moýníá stejne dobře. Žen není tolik krásných, jsou více tmave, tluští, a z hrubimá rysama v obličeji. Vice indiánské. Taxikaři troubily, autobusaci si chtěli povídat, a já si užíval turistiky, foceni, krásních budov a kostelu v cemtru města. Hezke město. Zaujalo mě. Uzke uličky, baraky v španělskem stylu, rásne fasády, ruzních barev, ornamentí, a kosteli v římskokatolickém stylu. Uličke plne lidí, turistu, a hodně, ale opravdu hodně dopravy, Stál jsem v koloně, a trpěl, jak se mi pali spojka. Již tak mám najeto na ní skoro sto tisíc, citím, že dochází, a ted popojíždím o dva metry do strmeho kopce již pů hodiny. Uf, nemám to rád, ale musím.
Pozdě odpoledne jsem z města vyjel na jih, a najdu nějáky hotel pobliž, at zítra nemusím přes cele město. Zastavil jsem namátkově, a majitel Francisco mě v krásne amerikánštině přivítal, dal dobrou cenu, a já se na pokraji vesnice Ambatio ubytovál v hotelu z teplou vodu a elektriku. Francisco žil v americe , a věděl, co hotel musí mít, aby se turist cítil dobře. Umil jsem se. To je duležite. Černá voda stýkala po bíle dlážbě. Neptejte se, po kolika dnech. Zhnusil bych se Vám. Buch ví, kdy to zase bude. Kdy bude teplá voda, když vymrzlý přijedu do hotelu.
Francisko mě řikál, jestli nechcí s nicm na indiánskou party, že je pozvany k indiánům v okolních vesnicich, ale že samemu se mu tám nechce. Jasně že jsem souhlasil, a vyjeli jsme z jeho starím Wranglerem. Indiani již pařili, stary, mlady, děti, babičky, všechny generace tám bily. Slavili smrt příbuzného. Hudba byla hlučna na nekvalitních reproduktorech, místnost byla pronajta, a oni pařili, tancovali, a bavili. Vždy měl někdo v ruce lahev vína nebo Tvrdého alkoholu, v ruce maloý plastový kelimek, a točil každému chlast. I nám. Bál jsem se, že dostanu opar, na které jsem háklivý, ale pil jsem po ních, z špínavých a ulepeních kelimku. Celá místnost voněla ohněm. Francisko mi řikál, že většina žije skromně, pěstuje jen nezbytne věcí pro sebe, plus něco navíc, aby měli na různé náklady. Některý nemaji elektřinu, někdo naopak vlastní třeba 6 autobusu. Ale všechny se bavili na vzajem, vší si byli rovnoměrní. Ženy měli sve dětí uvázane na zádech, mlátili s sebou z hlavičkou, když maminky vesele tancovali. Svědily mě lýtka při tak dobře hudbě, a v hlavě jsem už také měl pořádně namixovaný koteil sladkých vín a Tvrdého. Vzal jsem starou indianku za ramena, a řekl slovínsky:“Pojd, babí!! Rozjedem to také.“ Nejdříve nechtěla, ale Francisco ji dál signal, objala mě, a točili jsme se na merenque, jak se patří. Nemaji vztach k bílím, aní k jinim cizincum. Nechte nás byt, mi nechame Vás. To je heslo. Francísco byl ekvadorec, ale bilý, s kterým mají výborný cztach proto, že dětí uči na internet, a také jim občás odpusti ten dluh za pivka..Vypravěl mi o jejich zvících, svatbách, umrtí, povahách, naboženství, jak si žijou, v co věři, jak se navzájem seznamuji, atd. Ptal jsem se ho na vše, co mě napadlo. Pote Francisco odešel spát, ja tám zustal dál. Davali mi napit, tancovali jsme, a uživál jsem, dokud se natolik neopili, že se navzájem začali mlátít. Francisco mě varovál, že se to stane, a at raději odejdu, protože když se opiji, a i když jsme třeba z dotičním byly kamoší, placali si atd, můžu rychle jednu koupit, že any nevím odkud přišla – facka, nebo spíše pořádná držka. Takže jsem se zbalil, a odešel pěšky přes vesnicí do hotelu.
Druhy den jsem jel neustále pár hodin do kopce na výšku 3600m, a byl fascinován, jak na této výšče si připadam, jako na moravske vysočině. Krávy se pasli, lide oraly poole, a mi jeli 140kmh po čtiřšprovdovce, a kolem mě rovinna, a v dálce zasněžení hory, které sahali až někám do nebe, tak kolem 6 kilometru vysoko. Zatačky začali až kdýž jsem se pouštěl, a po zbytek dne jel jenom s kopce na výšku 0 nad mořem.Ten den jsem najel rekord na nádrž, a sice 750km než začala vítít oranžova lampička. Jel jsem mez bananovima porostama, a až tady jsem se opravdu ujistil, proč je Ecuador největším vývozcem banan. Asi dvě hodiny mezí bananovnikama po uzke cestě. Dal jsem si ryžovou polivku, a přemyšlel, zda zustanu v Ekvadoru, nebo mám překročit hranice. Je dost pozdě, a zase se ubytuji ihned za přehodem, kde může být stejna historka jako v Ekvadoru, nebo v Salvadoru. Noc, at to mám za sebou. Jedu. Peruansky celnicí a policajti bili moc mili, vyřidili mě rychle, a až při kontrole zistili, že nemám vystupní ekvádorské razitko. Musel jsem se vrátít do Ekvadoru, ve městě našel imigračni uřad, a dostál opět vstupni razitko, a to jen prot, že si celnik asi povídál zamilovaně z nějakou máchachu, a nedaval pozor, když jsem ho prosíl o VYSTUPNI razitko. Mislim si, že nejsem jediny cizinec, který se musel vracet, protože dálnice Vás zavede přimo před peruánské celniky, a pro vystup z Ekvadoru, si musite zajet do města, ale žádne informace, any cedule na dalnicí se o tom nezmí%nuji,
Pak už mi celnik jen doporučil, at jedu ještě půl hodini raději do dalšího města, že Zumria je nebespečna, akort v nocí, což už ted bylo. Bral jsem to z rezervou, a odbočil na první odbočce do prvního města ihned za hranice. Opět stejná scena jako v Ekvadoru. Zběsili lide, stary nebo mladi, to je jedno, řvali, hvizdali, po projeti jimy ihned sedali na motorky, a začali jezdít zamnou, vedle mě, všechny mi chtěli něco nabízet, ukazovali, at zastavím, jini ukazovai, at je sleduji. Jezdil jsem si suveréne, zastavil jen tak nesmislně vedle hasičární, odložil věci, napil se, řikal že nic nepotřebuji, nevšímal se je, prostě jsem jim neukázal, nebo dál vědět, že acháním hotel. Nic. Flegma. Kouřil jsem, jako že nesmyslně čistím motorku, z nikym jsem se nebavil, byly jako zběsilá hovada,mimochodem jsem se zmínil, že hledám POLICII, a ihned jih vice než polovina odpadla, a pak jsem nasednul, a popojel do centra, zahledl hotel a zajel k němu. Dvě slečni, se mi báli otevřit, a nevěděl jsem, zda se můžu nebo nemůžu ubytovát. Byl zamčene. Mají přikaz nikomu neotevírat kvůly bezpečností. Zavolali majitele, a ten mě až pustil dovnitř. Hotel byl luxusni. Bylo mi jedno na ceně, jen at je motorka v bezpečí. Dal ji do garáže. Hotel stál 10 usd. Nešel jsem ven. Byl jsem unaven. Šef mi dál pivko, sednul jsem si na schody, a pozorovál peruance, rikši, a aut jsem skoro nevyděl. Očekával jsem od Peru zázrak. Zázrak turizmu, zázrak bohadšich lidi než v ostatní Latinsky americe, zvikly turistu, přijemnosti, upravenosti, nic , ale vůbec nic s toho. Baraky ve strašnim stavu, bez jake koliv formi, rozpadající se, hliněni, lide uřvani, rikš kolem mě milion, všechni na plne kouly radio, silnice dira vedle diry, recepčni se mě bála, policajti si hraji z mičem, no…jsou to první dojmi, a s těmá mám občás milne skušenosti. Stejni byl Ekvádor, a pak se ukazalo, že je to velmi příjemná, mile země, a Ekvádor je předevšim o lidech, vulkánech a přírodě.No, a navíc, platilo se vše USD. Tady budu muset opět veslovat. Od Peru si hodně slibuji až v Czscu, Titicaca. Uvidím. Je to první dojem, který je teda katastrofální na tak turistickou zemi. Ale citm, že to bude ok, jen musim s pohraničního města ven.
Dnes jsem dostal mail od Veroniky, kde Maxi řika:“Mami, kdy už ten táta přide z Afriky??“ a mala Karin řika:“ne, je v Americe na motorce!!“ a opět se začali mlátit. Ale Maxik měl pravdu. Když jsem vyděl druhy den Peru, okolni krajinu, lidí, auta, bordel, domy, poušt, jidlo…Citál jsem se jako v Egyptě, Maroku, Mauretanii. Maxi měl pravdu. Jsem jako v Africe. Z pocitem okoli určitě. O tom v další reportaži.
Zdravím Vas z Afrického Peru
Igor