Cowbojí bez pistoly

Cowboji bez pistoly

Doubis mě nadhnul ihned.Byl ve stylu westeren, a mislel jsem si nejdříve, že je to zase nějaka atrakce, ale ono to bylo opravdové, regulerní město, z dřevěnou poštu, bankou, hospodami a pravimi bary, z dvojtimi, napůl seřizlimi dveřmi. Byla sobota ráno, hezke počasí, a i cowboji si dali zasloužení odech, a zaujala mě parta vysmatích chlapu na růžku jednoho z baru. „Ahoj klucí, rad bych s Vami mluvyl“, jsem na ně zařval ještě z helmou, zasmali se, a ihned mě přijali. Bily 4 , všechní měli na hlavě klobouky, špinave košile, dva z ních ruce ještě čerstvě odřene, a ruka byla od zeschle krve. Na nohach mělí samožřejmě boty – koně,a na ních upevněne hm, nevím jak se česky řekne, ale takové bodláky, s kterýma se kopne kuň, aby vyc poslouchal. Vyprávěli mi o rančí, o rodeu, kterého jsem zrovna propasl, a bylo mi lito, že jsem včera nejel těch 10 km dál, a ubytovál se na jinem rančí.Všechny mě připadali strašně nadržení, a furt se mě ptali o ženskách, jake jsou nejlepši a tak, a dva z ních jedou zaři na Ukrajinu hledat nevěstu. Slišeli, že tám jsou ženy pěkné, a vůbec ne na prachy, které kovboji tady mají na rozdíl od jiných. Do rukou mi strčily BLADY MARY, kterých již oni něco ráno vypily. Kdybych byl ženska, tak tam zůstanu. Jsou to pravy samci.
Pokračovál jsem rovinatou silnicí plnou kamionu směrem na západ. Dnes mám v plánu udělát tak 400 km do města Laramie, at se trošku užiju opět nočneho života. Pevně jsem věřil, že bude alespoň podobný Doubis. Cesta byla rovná, hory žádne, a horko, horko a horko. Musel jsem se zastavit v vesnicí, (alespoň na mapě to bylo značení, ale byli tam pouze 3 domy. Jefry city. Bar vypadal jako hospoda IV jakosty bez ubrusu, všechno rozpádle, a servírka, takových 70 let si unuděně hrala tetris na počitačí. Rozhlížel jsem si bojacně, všude tycho, a v rohu hral potíchu radío na frekvencí AM z nějakou kantry muziku. Po minutě se mě ptala, co chcí, a dále hrala počítač. Dopil jsem a šel si lehnout ven do stínu na beton, abch se zchladil. Horko mi sežralo pořádně gumy. Ale stále jsem na vyšce od 2000- 2700 m.n.m. Auta jsem potkával zřidka, ale jak jsem se bližil k městě , houstla doprava. Především kamiony se proháněli a předížděli mě. Jezdí tadí kolem 120 až 150 km/h. Nahrál jsem si na kameru, když jsem jel 130, a předěl mě kamion zlehka. No, a tak jsme na sebe mavali, zaujali mě vždy ženy za tak velkým volantem, a vůbec jsme si pěkně krátily čás navzájem. Načež mi jeden šofer ukaže papír skrz okno a za jizdí, a já jen v rychlostí přečetl FOLLOW ME, což znamena následuj mě. Sledovál jsem ho 50 km, dále 100km, 150 km, a cestou jmse mijeli spustu pump, odpočívadel, a už se mě zdálo dívně, kam až mě táhne. Předce ho nemužu snad sledovát 300 km a více…. Dohnal jsem ho, držel se řiditek, a naznačil mu, že musím pit, at zastaví už. To také učinil na první pumpě, a hele, ono tam nepsalo FOLLOW ME, ale SLOVAK. No, a tak jsem se seznámil z přijemnim chlapikem jmenem Jara od Tater. Žije tady již dvacet let, pracuje jako šofer, má tady rodinu, vydělava 5x více než v EU, a vůbec mi připadal spokojen z tím, jak se rozhodl, a co děla. Baví ho Amerika, baví ho lide, dokonce i řidít ještě. Dal mi 2 litry vody, a povídal mi o životě tady. Věcí jako auta, domy atd jsou tady mnohem levnější, a vydělky mnohem větší než v EU. No, není to Amerika???
Laramie bylo hezke, koloniální městečko, bohužel ne dřevěne jako Doubis, ale skoro prázne, z spousty baru, a starimi auty. Nasadíl jsem ihned taktiku seznamovaní, a jak jsem se tak potacel z motorku jasně kolem baru, všiml si mě Nathan. Přijemni mladík, pozval mě ihned na pivo, a začalo povidaní a seznamování se.
Z jeho přitelkyni Jenet, puvodem půl Turkyně a půl Armenka, což mi není jasně jak je to možné, protože tyto dva narodi se nesnáší od arménské genocidě dál. Dokonce any hraniční přechod není otevření mezí těma to statama. Každopádně byla drobounka, štíhla a sněda z velkym nosem. Ano, prostě sexi, a navíc velmy temperamentní a neukrotitelná, jak jsem zistíl pozdě.Byly jsme v Cowboj baru, kam přišli mladencí v kloboucích, džinách do půpka, a z zastrčenou košily balit holky. Auta měli nablýskané, a většinou stare, velke modely z 70 – 80 let. Pod půpkem se jim většínou třpitíl obrousky odznák jejích ranču, a vůbec, připadal jsem si jako ve filmu v zákulisí. V půse žvýkaly tabak, a Nathan jednomu řekl, že tady ma cizince, at mu kousek tabaka dá. Dal jsem si ho do pusy, a otočila se mi hlava na chvilku. Dal jsem si vodu, a pokračováli jsme dál. Hráli opravdové country písničky staršiho roku, a ja opět chytnul euforii. Jenet chtělá furt tancovát, navíc když zistila, že tancují trošku jemnějším spůsobem než kovboji.Všem řikala: „Učte se chlapy!!“ Ja se styděl, samozřejmě proto, že jedíně co jsem na sobě měl čistého byly ponožky, a i ty se cely den pařily ve vysokech koženích holinách v 38 stupnovem vedru + nějakých dalších 50 od motoru. Všechny zase zaujali moje sandali, a už jsem pochopil, že se země nedělaji blazna, ale že se jim fakt libějí.
Jenet nas pozvala k sobě domu, nalila wisky (nic jiného ona nepije), a zase jsem musel tancovát.
Klucí za barem mě odradily od Nebrasky, protože se tam zblázním nudou a horkem, proto mi doporučily, at sjedu na sever, do 500 km vzklene jižní dakoty, kde začina narodní park Black Hilus. Změníl jsem město na GPS, a vydál se tám. Brzo odpoledne jsem přijel do města Keystone, a ihned se vyjel podivát na 4 prezidenty vyklesany v hoře. Usmlouvál jsem volní vjezd, a fotíl. Jedná se o sochy Washingtona, Roosevelta, Abrahama a Lincolna. Fascinující, Sochy jsou vysoke 18m a jsou vytesane do skalnate hory. Jsou vydět i z dálky. Je to asi nejvyhledávanější zajimavost v J.Dakotě. No, možna bych neměl zapomenout ještě na vesnicí Sturgis, kam se konec srpná již 68 let sjíždí skupina motorkařu z USA. Je to sráz, o kterém se nám může jen zdát. Přijede tám více než 500.000 motorek. (čtí půl milionu). Tam se zajedu podívát ale až zítra. U soch jsem narazil na skupinku 8 harlejařu, kteří mě ihned pozvali do Keystoneu na pivko. Vymata partička chlapu a žen byla správně naladěna, a vyprávěl jsem jim o cestě. Postupně se kolem stolu přidali další lidí, důchodcí, dětí, mlady i stary, zabrali všechny stoly, a měl jsem kolem sebe 30 skvělich dotazeču a posluchaču. Všiml jsem si, párkrát, že si něco šeptali a odchazeli a přichazeli, ale nebylo mi jasně proč. Mislel jsem , že chodili čurát. No, skratka povídál jsem si s nima všema así 4 hodiny, dokud se ne stmilo, a chylelo k pořádné bouřce. Stary manžele mě pozvali k sobě do karavanu, ale postavil jsem si radějí vedle stán, protože jsem se chtěl konečně vyspát, a hlavně, bylo venku teplo.
Když jsem rozdělaval stán, a uklizel mapy před připadnou bouřku, všíml jsem si hromadu dolaru v tankruksaku, tam, kde mám mapy. Napočítal jsem jich 182 USD. Ty brdo, to mam ale radost. Uau, s těch peněz mám snád větší radost než v prácí z prodaních parket. Jsou jen a jen moje, vydělane na cestě, a užiju si jich postupně pořádně.
V nocí pršelo, hřmilo se, a foukál vítr. Stán vždy upevním pořádně, takže jsem byl uplně v suchu, a uživál jsem si kapek, které romanticky padale na plachtu. Probudíl jsem se do krásneho slunečneho dne, šel na in ternet, na snídaně do restaurace, a projíždět se po parku black hils. Uživál si jizdí, hor, jezer, a zvířat. Opět bizony, kozy, losy divocí osly a jelení. Hory mě připominali uplně Děčinsko, nebo česke svičarsko, s tím, že jich bylo více, a byle robustnější. Jen po párku jsem najel 160 km, přitom jsem Junju slibil dneska jen tak lehkou zahřivačku. No, park jsem stále nevyděl cely, takže mě zítra čeka ještě horní- severní polovina. Včera jsem také dostál pozvání a ubytování v Neschvilu, kde je meka country hudby, kde v každem baru se hraje živá muzika do rána, a ulice Brodway je tím proslula. Jeden bar vedle druhého. A bydled budu 8 minut pěšky od tám, a jejích syn právě v jednom baru hraje. Tam už ale budu z moji Veroniku si uživat.

Mějte se radí, uživejte života, vážně přemýšlejte, kdy vyjedete na cestu, a moc Vas všechny zdraví Igor.
Rad bych poděkovál všem moc za komentáře, které jsou skvěle.