Ryba Trucha na jezeře Titicaca

Trucha na ostrově Titicaca
Michal Vavra mi v komentáří psál, že jsem unaven. Jsem. Možná z těch krás, co vidám, možná z dobrých lidí, možná z neskutečne krásné, vysokohorske krjiny, možná s turistu, z silnic, nevim. Unaven jsem ale zbírám energii všude možně. Právě z lidi, právě z přirodí, a přiznám i red bull občas padne do žaludku. Je to naročne, ale jsem typ, že vice se trápím, lepe mi je. Takže se mám dobře. Přijemně unaveně. Obvykle začinám reportáž postupně, co se kde a kdy stalo, dnes ji začnu od úplného konce, přihoda z posledních 4 hodin 3920 m vysoko nad mořem, ve vesnicí, kde nejezdí auta, kde pro celou vesnicí je par generatoru, a kde je jedna rozpadající se garáž, kde prodavaji piva. A tám sedí místní výbor indiánu, který již nemluvy kechuansky, ale armarilo, coz již je jazyk bolivijsky. Jsou to členove vesnického parlamentu, rozhoduji, co a jak se bude ve vesnicí co a jak dít. 5 můžu, a 5 žen. Zaujali mě všichny natolik, že s nimi musim začit psát reportáž. Jsou keme chladní, jako všechny domorode lidí v Peru, at jsou to indiani ze severu, nebo z jihu. Už mi tou chladnosti občas lezou na nervy, le respektuji je. Gringove (bily turiste- název green go dali mexičane američanum, když je napadli, měli zelene uniformi, a od toho se odviiji, green, go. Zelený, běž prýč.) No, a v cele latino americe se nás bilích drží název GREENGO.
Takže výbor sedi na base piv, a jedná, a pije. Můži oblečeni v nejlepším, co zmužou, sako, dokonce kravata, a ženy všechny ve černich suknich, černich pončech (takovy svetr bez rukávu, ale dlouhy, že přikryje celi tělo), mohutna, vicevrstvá černa sukně, vlasy spatě tradičně do uzliku, a na hlavě miniaturný černý klobouček, jako ho měl čaplin. Pozorovál jsem je, občas zaslehl Greengo, dival jsem se na ně, pil pivo, a bylo mi velmy přijemne je pozorovát. Povidal jsem si z majitelkou baru, je to chytra žena, dokoce ví, že uvěznili šefa Praga di Bambino. Řekl jsem ji: „senior, por favor, dejte tz skupince dvě pivka na mě.“ Najednou to začalo, jako bych …nevím jak popsat. Obklopili mě, podali do ruky skleničku , ze které piji všechny, nalily svoji palenici,a musel jsem pit s nima. Stratil se ten studeny opovrhovaný přistup vůčí mě. Ženy mi děkovali, muží rukovali, a atmosferá se začala vyvíjet správním směrem. Bylo jim od 35 do 60 let. Těžko odhadnout. Všechny muži neměli skoro žádne zuby, tvrde, upracovane ruce, strhane obličeje, a ženy taktež. Pravy indiány. Any ne tipicky Peruánci, ale bohužel ted nevím, jak se jmenuje ten národ. Tmava plet, nizke postavy, ženy obtloustle, velmy výraznou zubní čelist, slouhy, orly nos, černe svazane vlasy, a milion vrásek po celim obličeji. Ted jsou sice krásně upravení, ale majitelka mi řeklá, že jsou to obyčejni zemědělcí z hor, velmi chudy ale každou neděli mají sezeni, a to se vyfiknou. Poprve jsem se dostál situace, že mě obímali ženy, že jsem nebyl jen ten gringo. I když jsem dřive spával ve vesnicích s nimi, vždy jsem jednál jen s můží. Tady to bylo obráceně, nadherně, a pro mě nezapomenutelne. Rozjeli jsme to ještě z dvojka pivama, načeš přijel osel z vozikem, na voziku asi potomek někoho z ních, a během 3 minut se rozprašili po roztroušeních skromnou hliněných domečcích v kopcí. Dopil jse pivo v baru, kde se sotva svitilo, pani zametala po zanedbane dřevěne podlaze, a venku byla uplna tma. Zhruba dva, možná tři stupně nad nulou. Cestou do skromného hotelu za 2,5 usd jsem v ružku výděl sedět zahalenou paní, zahalenou do ponča, na hlavě klobouk, a v náručí dítě. „Porke no casa, seniora??“ Proč nejsi doma, paní?? Sem se ji ptál, a odpověd byla:“ No casa, senior, no casa!!“ Nemám domov pane. Tady je můj domov. Uf, kurňa, todo stále nemužu strávít jen tak, presto že jsem v Indii, africe, a leckde ještě toho vyděl spoustu. Vždy mě to zasáhne do srce. Otočil jsem se, a odešel k motorce, někde ze dna kufru vytáhnul rukavice, které mi nehala Veronika, a řekla: „dej jich někomu, kdo jih bude potřebovát více“ vzpomněl jsem si na to a dál je paní. Přidál jsem jí do ruky 2 sola, (peruánsky peníze) a odešel do pokoje psát tuto reportáž. Ne, nedělám ze sebe nějakého dobráka, a rozhlašuji to, jaky čin Brezovar udělál…. Jen prostě bych to rád popsál tak, jak to bylo. V kufru mám ještě spacák od Veroniky, kterého nechala za stejnim učelem. Těn věnuju někde v Bolivii, nějakému dítěti.
Jo, jo….Peru, Peru. Není to taková perlá turismu, jakého jsem si představovál ,nebo jakého vyději turiste, který přijedou sem z cestovou do Limi, pak do Cusca, tam se jim výškou zamota hlava a dostanou střevní potýže, takže na machu pichu obvykle nejdou, pak mi v baru povídají, jaka je tady bída, a jak jsou v Cuscu na náměstí zajimave ženy s kloboučkama, a že to je asi nefingovaní pro turisti, veeejd?? Se mě ptál Jerry z austrálie. No, a jeho a všech ostatních turistu další prográm je jezero tiřikala, kam pojedou z autobusem po vyasfalotováne nadherne silnicí, vesnice budou jen projíždět, a na TV jim řidič promitne RAMBO, a na jezeru si budou myslet, že ty lidi se rychle převlekli jen pro ně, a za každou fotku zaplati jeden sol. Hm, panove a dámy, Peru je hodně jiny. Hodně drstnejši, hodně divočejši, hodně jinak se žije, než vidí Jerry , sedicí za barem, popijicí cocteil za 8 USD (uf, jak je to tady levně, Igore, a představ si, za hotel platim jen 20 USD a to blízko centra). Jasně bylo mi s ním fajn jen pit koktejl, který mi zaplatil, ale nějáka temá o Peru byla mimo.
Pamatujete na reportáž vzpominky na Adriku?? Tak tady pro mě začál Peru. Přijemni celnici mi z usměvem a všema doporučenýma bouhli razitka, a já odjel do celnikama nedoporučovaného městečka, kde to vypadalo zběsile, zvířecí a huliganske. Motorkaři, taxikáři, rikšaři, všechny mě sledovali, nabízeli drogy, hotely, prostitutky, byla tma, a ja ignorantsky jen jel do centra, jako že tady znám. Uvyděl jsem nápís hotel, vypadal krásně, zastavil jsem a ubytovál. Motorku ihned do garáže, zamknout dveře, a teprve se mi ulevilo. Nehleděl jsem na cenu, jen at se vyspím, a at je motorka v bezpeči.
V městě Tumbes jsem vyměnil 200 dolaru,a pobřežní nadhernou silnicí se vydál proti jihu třetiho největšího státu latinsky Ameriky. Žije tady 27 mio lidi, a vice než dvě třetini jsou nastěhovaní právě dle pobřeží. Asi kvůly klimatickým podmínkám, který tady panuji. Je to pouštní oblast, ale podel moře je zelený pruh, široky kilometr, a je to největší zdroj všech agro živín v Peru. But se lide baví turismem, nebo jsou zemědělci, coz je většina. Polodu se tady ldaři. Je teplo, vlhko, rovina, a některým se žije hezky. Ale jen Některým!!!! Tato pobřežní oblast je přecpana lidmi, a právě většina žije pod hranicí bidy, Chatrč, střechy z slámy, rozpadající se domky, vysoka kriminalita, krádeže, životařeni, vše to doprovází cestá směrem do hlavního města LIMI. Byl jsem překvapen vůbec, že jsem v pouští!! Předce Peru, tropicke pásmo, vysoke hory, a já už třetí den mijim poušt, pisek, pisečni bouře, domky jako v Egyptě nebo co huře, dokonce jako v Sudánu. Jen z rakosy upleten plot, sláměná střecha domku, kolem 6 pobíhajicích dětí, můž ležici ve stínu, a paní žene dvě krávy někám daleko, nevím kám any na pastvu. Pán ale vypadal spokojeně. Lenívě, a unaveně mi zamával.
Krásna, bezchybná silnice se ale táhla a táhla. 1290 km do Limi. Za dva dni to udělám v pohodě.Policajty střežili vždy tám, kde nejen já udělál chybu, ale skoro každy, kdo tady jel poprve. A já se jim chytnul do pasti celkem třikrát. Pokaždé měli pravdu oni, protože já opravdu zajel do jednosměrni. Ale skoro každy také zajel. On mi jen hladnokrvně řekl, že musim koukat na signal. Na značku. Už po třetí se mi to stalo, přesto že jsem dodrževál rychlosti, a právě i ty kruhovy objezdi jsem se snažil. Nechal jsem mu řidičak, samozřejmě falešni, a poprosil ho, že se schválně půjdu podivát, kde jsem přehlidnul značku. Odjel jsem spět, zhruba kilometr, a pozorně se díval. Značku jsem nenašel, a pak teprve jsem chytnul amoka, donutil ho, aby jel zamnou mi ukazat, kde jsem přehlidnul značku. Blbec šel, a značku fakt nenašel!!!! Debil, pracuje tady každy den, jebe lidi, a přitom se nebyl schopen ujistit, za co vůbec jebe ty chudaky , který mu na to skoči. Drze jsem mu vzal papiry, plivnul na zem, a ještě mu drze řikal, že jen protože jsem GRINGO, mě zastavil. Že ostatní na 30kmh jezdí 120, to ho nezajima, že že ten osel tamle překaží nakladačku, to také ne, a že tomu za chvilku upadne kolo, také ne, a že tamhleten policajt, nemá helmu, také ne. Ale že já zajedu o 20 m jinak než bych měl, na to asi čekál cely den. A odjel jsem Neřekl nic. Stalo se mi to ještě párkrát, zastavili mě jen tak, a požadovali POJIŠTENI. Pokaždé jsem suveréne vytahnul CARNET DE PASSAGE, a uzavřel jim hubu. Jen jeden namítal, že musim mít Peruánské, a já mu ukazal zadni stranu, kde psalo naštěsti i Peru, a předni, že to je pod hlavičku ATI atd… Další dotáz pane??? Chtěl bys od Gringa dolary??? Fuck you. Slunce pomalu zapadalo, ja si našel ve vesnicí VIRU hotel, motorku jsem zaparkovál do garáže, odešel jsem do centra, a studovál průvodce. Dočetl jsem se, že mlha, která začála byt už odpoledne, když jsem jel, nezmizi až do ledna. Obzvlášt kolem LIMI. A byla to pravda. Mlha je do nadmořské výšky 600 m. Je to depresivni. Taková dení tma. Jel jsem a jel. Nic k výděni v této části. Kilometry rychle uíhali, ja se nudíl, fotil, a jel. Lima byla přecpana jako žádne město zatím v těchto končinách. Když už jsem hodinu a pul stál ve smradu, hluků a bordelu, a nikám se nehnul, vzdal jsem to. Na Limě mi stejne tolik nezáleží, přesto že se tám par kostelu a krásnich domu najde, mi to za to nestálo. Najal jsem taxik, at mě odveze do Panamericani, a já pokračovál směrem Pisco. To je mlj nejižnější bod v Peru. Je tám ještě poušt, ale zítrá už se vydám směrem východ, směrem hory, směrem CUSCO. A tam je Machu pichu, a GPS mi ukazuje 280 km přimim směrem, ale vím že to je mnohem dál, možná 500, možná 700, možná 1000km, nevím nikdo mi nebyl schopen to řict. Bavili se jen o hodinách nebo dnech. No, a do Cusca autobus z dvoumá řidičama jede nonstop 28 hodin. Ty ale máš BMW, 220 na tachometru, ty tam budeš rychleji, mi odpovídal skoro každy. Také se mě každy ptál, kolik stoji motorka, a kolik má kubiku. Řekl jsem obvykla, že 2000 usd, a furt se jim to zdalo předražene, a divne, proč raději nemám auto.
Brzo ráno jsem vyjel na východ, směrem Cusco, po nádherném asfaltu, kde cesta se začala konečně trošku svíjet do zatáček, a hlavně zvedát do výšek. Po převýšených 600 m začalo byt nadherný slunce, jasno bez mraku,a konečně jsem začal vydět Peru takove, jako z obrázku nebo katalogu. Vysoke hory, krásne a skromne domečky rostřesene po strmích kopcích, všude krávy, ovce, no, a také sem tam nějáka žena v červeném, pletenem odjevu, sukní, na hlavě klobouk, a pod nima huste černe vlasy pletene do culiku. Uau, to je ono. Jasně, počatečni euforie, foceni, kamera, a kdybych věděl, že mě to bude provázet celý týden všude a furt, bych nezastavoval za každim rohem, se schovával, fotil a natačel potáju. Výška již dávno překročila 35OO m n.m. a já stále stoupal. Vzduch řidnul, motorka ztrácela výkon, a já musel zastavít v malebne vesničce, kde prodavali benzin. Kopul jsem na dojeti do Ayachucha, kopil vodu a sušenky, protože jsem stracel energii. Pomohlo mi to. Nad vesnicí v ostře zatačce byl převráceny vlek od kamionu, a bagr, kterého vezl, spadnul do kanalu. Zastavil jsem fotil, natačel, a po skončeni kameru položil na tašku, kterou mám před světlama. Pak přijel další kamion, a mrknul, at uhnu, že musí nabrát zatačku, ja sednul na stroj, rozjel se, kamera spadla a přejel jsem ji zadnim kolem.Polamala se častečně, ale funguje..Lide v horach bili mili a přijemni.Nesrovnateleně z pobřežním obyvatelstvem. Vyptavaly se mě nesměle na otázky, a ja jim z radosti odpovídal. Vždy když jsem zastavíl to bylo vzájemnim potěšenim. Jen ženy!!!Ty vždy většinou utíkali a poschovavali se: GRINGO Přišel, Gringo!!!Běžme!! Samozřejmě jen ty…jak bych to popsál, prostě tradiční indiánského původu. Takove ty bělejší, bez kloboučku, v jeansu a kožene bundě, ty se připojile ke konverzací, mě fotile, a povidali jsme si na urovní. Cesta stoupala, a já si připadal opily. Musim zdůraznit, že během dvou hodin jsem vystoupil již na 4100, n.m, a Huberto mě ujistil, že to ještě není konec. Do Ayachucha má ještě 6 hodin, a vyšplhám se těsně pod 5000m. Na GPS ubylo vzdušní čárou jen 50km, přitom jsem do Ayachucah z Pisca najel přes 300km. Rovinky na silnicích zmizely. Houpu se z zatačky do zatačky, a obíždím hory, kopce, vracím se po dvaceti km nad místo, kde jsem byl třeba před půl hodiny, akorad třeba o 500 m vyše. Vesnicí, kterou vidím před sebou jako na dlaní, a GPS do ni ukazuje vzduchem 5km, potřebuji hodinu a půl, nebo li 60 km, než k ní dojedu. Stoupám, klesam, přiroda je krásna, slunce svítí, a já užívam. Motorku tankuji z 84 oktanama, když je někdy rovinka, schvalně ji trošku protáhnu, ale vic než 120 kmh z ni nedostanu. Ano, ve výšce třeba 4500m to asi dívne není. Je citít na sile, že ji stratila. Jedničká je dlouhá, trojka netáhne atd. S čim trošku bojuji, je volnoběh. Musím ho furt štelovát a přizpůsobovat výšce. Mam navlečene elektricke rukavice, elektrickou bundu, a tak mi není vůbec zima, mraky mám již dávno pod sebou, a překračuji výšku 4.759m. Fantazije. Divám se na mraky pod sebou, divám se nad mraky lehce nad sebou, divám se na letadlo, které letí obvyklou vyšku kolem 10.000m n.m, ale připada mi velke, slišim motory, je jen 5000m nademnou. Vidím lamy, vidim kolem sebe další hory, který se šplahaji ještě víš a výš. Nepřipada mi to ale tak vysoko. Silnice je krásna, lide prodavaji sve zboží, krávy se pasou, autobusy jezdí jako šileni, trava roste, a je jako někdy listopadu na šumavě, když je vše žlute a není sních. Zastavil jsem ve vesničce, a šel na trh, který zrovná byl. Sesednul jsem z motorky, a udělalo se mi zle. Motala se mi hlava, a lapal jsem po vzduchu, jako když se přežeru jako prase, a na to si dám ještě pivo, a pak nemužu dýchat. Přesně tak jem lapal tady. Asi to sesednuti bylo tak naročne nebo co?? No, a cítil jsem se přijemně opily. Obdivovál jsem te lidi, že výška jim samozřejmě nevadila, prodavali, kupovali, a já se ptál, co proboha jich muselo vest sem, v tak složite podminky, těžke podminky, co jim muselo napovědět: Tak tady toto je to místo, kde chcí žít.!!! Samozřejmě že to logicky chápu, ale stejně nechápu. Věčná zima, příroda tady není zrovná štědra, prostě se probíjejí skrz život, těžce pracuji, nosí těžka břemena, a….žijou, přežijou a umřou. Všechno v této výsce, a věřim, že by svůj domov nikdy nevyměnili, a to je na tom všem nejheščí. A také kdybyho vyměnili, bych se ja ted tady v horách nudíl, a bál, že jsem sám, a také by tady nevedla žadna cesta. Takže tak to ma byt.
Ayachucho je male městečko, z krásním naměstím, par bankami, plno pouličních restauraci, hotilku, a mnoho, přemnoho žlutých malich taxuku, který zbytečně troubějí. Smogu a špíny je tady stejně moc jako všude v Peru.
Kilometr za Ayachuchem končil asfalt. Rychlost z 60kmh klesla na 20kmh. Vysoke hory mě srále doprovazele, a já se cítil pro změnu jako v mongolsku. Pomalu jsem pokračoval. Kamiony jeli ve vysoke výsce pomalu, předjet se je často nedalo, vítr foukal, kilometri sice ubihali, ale na GPS mám stále 220km do Cusca. Do dalšího většiho města Abancay nestíhnu. Je tám minimálně dalšich deset hodin jizdí. Jen tak v horach nechcí byt. Pod stanem, v zimě, fuči, a ….strach me je. Musim jet dál, do první osady, kde jsou lide, a u nich přespím. Stmivalo se, a já byl nervozní. V dálce jsem vyděl pár světel, ale byl jsem hodně vysoko, a lampičky podemnou, veděl jsem již, že musim sjet celou horu. Mám to na hodinu. Za skoro tmy jsem dorazil přes hliněnou cestu plnou kamenu, dir, a řvoucich psů na střed vesnice. Přijemni Hugo se mě ujal, a donesl kokakolu. Řikál, že cizince se u nich jen tak nepotka, a že je rád, že jsem zvolil zrovná jeho vesnicí. Ja byl nuceny zvolit, jsem mu Neřekl. Za hotel jsem sice zaplatil opět 2 usd, ale nejdříve jsem mislel, že mě pani v červenem ponču a kloboučku vede ukazát prasatka nebo krávy, ale ono to byl můj pokoj. Uf, železne dveře již nebyle otevřene určitě pár týdnu. Vrzajicí postel uprostřed betonové hole místností, v prostředku z zaprašenou žarovku, který sotva svitíla. Ja jsem pochválil pokoj z nadšením, zaplatil, motoku postavil do jiného pokoje, a vyrazil kolem. Same hliněne rozpadající baračky , někdy bez okon, bez elektriky, někdo tu vymoženost měl. K jedne rozvalině jsem se z pokojičku vydál v noci čurat, a vykoukl pán z baterku, proč mu čuram u domku. Asi to řekl dle intonace a gesty. Mislel jsem, že tam už par desitek let nikdo nebydli. Silnice jsou zanedbane, všeude leži smeti, lide (většina) mají špinave prádlo. Já také já se nemil již minimálně …..hm, ani nepamatuji. Mislim, že už to týden určitě bude. Trošku se začinám hnusit sám sobě, ale raději stále vydržím, než se trapně doprošovát o teplou vodu. Je mi stále zima jako na Alasce, to znamena, že spím v ponožkách a punčocháčích, a samozřejmě v tričku a svetru, pod spacákem, a na něm deka.
Vstál jsem již v 6, abch alespoň dnes dojel do Abancaye. Ceta se táhla, a opět z 2000 m stoupani na 4300, a zase dolu, a na horu. Už mi vyška problem neděla vůbec.Siše se tápí tlumiče, gumy, a moje záda. Jede pomalu, ale jede. Furt lepši než Afrika nebo mongolsko. Skoro v každe vesnici jsem zastavil, se napil, něco pozřal, pokecál, pofotil, natočil a odjel dál. Občas pršelo, občas dokoce zasněželo. V abancay bylo všude na silnici plno kamenu, nikdo nikde, žadný transport, jen pěši lide. Něco se mi nezdálo. Když jsem kolem njich projel, začali namě řvát, hvízdat, a ja se jen rychle vyhybál skalam a kamenum, schvalně rozmístěnich po cestě. Zajel jsem ihned k policajtum, a chtěl jsem opravdu nejlepši hotel ve městě. Ceny jsem se nebál, vice než 20 zsd to stát nebude, a já již potřebuji vyprat oblečeni, sebe, potřebuji internet, ale hlavně bespeči. Jen jsem se stačil pořádně umistít, začalo se střílet , řvat, slzny plyn jsem cítil až v pokoj, a zašel jsem se na recepci informovát, co se děje. Demonstrace. Politika. Vše bude OK, mi odpověděla recepčni. Musel jsem ji ale ještě dvakrát prudit, protože tepla voda netekla, a any internet nešel. Vše ale bylo během třech hodin napraveno. Peru je pořádna avantura ze všim všudy.
CUUUUSCOOOO, konečně jsem tě našel. Po 6 dnech naročne cesty z Ekvadoru. Stojiš za to?? Dojel jksem do Cusca brzo odpoledne. Ihned našel agenturu, s kterou půjdu na Machu Pichu, našel levny hostel z parkovánim, a šel obdivovát krásy nádherného nejstarší stále žijícího Inkovskeho města, který již v roku 1200 a više byl naplanován urbanisticky dokonale, a některe budova jsou postavene na starych inkovskych pevninách. Město stoji za navštěvu. Granada v Nikaragui byla nadherná, ale Cusco má ještě suší. Žije, žije turistama, nadhernima restaracima, agenturami, kostelama, domkama, je tady rušno, ale v míře. Není bordel v centru, a duši davaji i poulični prodavači ryznách suvenýru. Užival jsem si ovocnich džusu, pivka na terase, pročital jsem průvodce, hodil, a odpoledne si šel na masaž, kde mi kečuanska dívka pořádně protáhla všechny, ale opravdu všechny svaly včetně prstu, lezla po mně, z nohou se opírala o zada, ja slišel, jak párkrát prasklo. Snažila se holka opravdu poctivě, ja už měl po 50 minutách dost, a ona vytrvale dělala na mě do poslední minuti. Citil jsem se uvolněně, unaveně a dobře.Odešel jsem si hotový zdřimnout. Nabrat energii pro večerni pařbu, kterou si dopřeji po dlouhé cestě a době. Nejdříve jsem zavital do musik baru, potkál tam australana, a utratil jsem tam na peruánské poměry tolik, že bych ve vesnicich mohl spát cely měsíc. Australan Jery se stále lečil z nadmořske výšky, a boji se sam chodit po ulicích, aby ho neobrali, a také nezabily. Všechny se na něj dívají pry tak dívně. Hm, přijel rovnou z Letiště z Limi do Cusca…..Když už jsem nemoh poslouhat jeho kecy, jsem šel do rok klubu, kde hrala africko latinsky band. Kuba libre byl muj dnešni drink.
U Agentury, které jsem zaplatil 180 usd za prohlidku Machu Pichu klapalo vše perfektně, bezvadně a včas. Je to velky biznis pro Peru, a amateří již davno odpadli. Přihazi sem přes milion turistu ročně, nemohou si dovolit kyksu. Takže rano nejdříve slečna přijela pro mě do hostelu, mě odvezla na místo, kde jsme z autobusem oděli na vlakove nádraží, pote vlakem do Aqua Callienta, místo, od kud jezdí autobusi nahoru na vrhol hory do vesničky. Mario, průvodce již z mím jmenem čekál na mě, odejeli jsem do vesničky, chvilku šlapali, a podemnou se ukazala nadhera, kterou znám z obrázku. Z Čechem Vladislavem jsme bily ve stejni skupině, tak jsme alespoň mohli alespoň se navzájem fotit. Vesničku nebudu popisovat a unavovat vas s čisli, to udělám až v knižce, ale jen řeknu, že jsou to rozvalini inku, vysoko v horach, stare vice než 700 let, a point je v tom, jak již tehdy bylo vše dokonale postavěne, vymišlene, kanalizace, terasy pro pě;stovani brambor, okna, skrz které slunečni paprsky ukazovali měsice, vlstně to byl jejich kalendař. Okna kvůly stabilitě do konusu, kolem všude je nádherná trava, schody, a skály. Ukazka také toho, jak oní opracovavali primitivni technologii skály, s kterýma pak stavěli. Ano, je to vyvrcholeni , co Peru muže nabidnou, a je to možná i vyvrcholeni me cesty. Je to pěkně.Fascinujicí, nadherne. Pak vlakem,autobusem, a nakonec taxikem domu. Všude čekali z cedulkami z mim jmenem, proto řikám, organizace super. Večrní Cusco, bár, a hotový do vrzanicí postele.
Pampa se naziva krajina, která vede z Cusca do Puna. Pampa je vlastně všude, kde je rovina, až oči boly, ale ve výšce napřiklad dnes 3700 -4000 m, a všude kolem hory. Cesta vynikající, a jede se pěkně 120kmh. Jelikož jsem vyrazil brzo, stíhnul jsem se v Punu nalodit na lod, která mě odveze na plovoucí ostruvek, kde žiji lide na jezeru TITIKAKA, nejvišimu jezeru na světě, na výšce 3860m n.m. Rakosy svazuji k sobě, a křižem je skladaji na sebe, a s toho vznika postupně tluste pružne stabilni dno, na kterem pak stavěji slaměne baračky, dnes již primitivne restaurace, ba dokonce se můžete u ních i vyspát. Je to velmi turisticke a připadli mi tan lide jako cvičene opice, ale tak to je, ty to nezměniš, a pokud to chceš to vydět, musíš tam jit, protže jinde to nenajdeš, a jsou si toho vědomi. Semnou naštěstí žadný turist nebyl, je 8 mistnich Peruancu a dva Bolivicí, takže jsem byl skoro jediny, kdo poskakoval z kamerou a fotakem. Je to zajimave vydět, a kdybych věděl, že tam mužu přespát, postaral bych se o motorku lepe. Určitě ale nezapomenu na rybu, kterou jsem na ostrově jedl. Trucha se jmenuje, je placata, a šef mi ji upekl jak se patří. Celkově ta sranda nestala vůbec za řeč, nevím zda proto, že jsem jel z lokalcema, nebo je pro všechny tak levně. Transport lodě 3 usd, ryba 4 usd, no, a pak nějaké suvenýry atd, ale to už je věc jina.
Ležím v posteli, žena z dítětem stále asi pod schodama, na sobě má doufám veroničine rukavice, vendku prší, ja si nasadil další ponožky, a dobíha zrovná SWEET CHILD OF MINE od Guns and Roses. Hodin je 9, venku mrtvo a …..buenas noches, amigas!!
Jsem zvědáv, jestli to vůbec ještě někdo čte, a navíc, když je to takto dlouhe. (uvidim na komentářích)