Motorku jsem si vybral proto, že na ní jezdím od svých 7 let. Připadalo mi to vždy romantické a obdivuhodné a hlavně se mi zdálo, že je to nejednoduší a nejlevnější způsob, jak cestu kolem světa zvládnout. V 15 letech sem se vydal na svou první velkou cestu na TOMOSce 49 ccm, když jsem vyrazil na 350 km dlouhou tůru proti chorvatským ostrovům a vzpomínám, že mě všichni kamarádi z vesnice měli za blázna, akorát poté, když viděli, jak mi po stranách motorky místo kufru visí tašky, které jen tak tak že se nezamotali do drátů a místo TOP CASE jsem tam měl plátěnou tašku, v které byly poskládané píst, válec, lanka, spojka, dráty, svíčky...
Nenechal jsem nic náhodě, a dojel jsem v pořádku i zpět, což jsem pokládal za velký úspěch a před kamarádama jsem byl velký "frajer". V 17 jsem od rodičů dostal jako satisfakci, že mě vytáhli ze Slovinska do Prahy větší motorku, a sice 125 ccm FANTIC. S ním jsem se pak potácel po Čechách, Polsku, Německu, Slovinsku, Chorvatsku, Italii. Jo, chytlo mě to!!! Miloval jsem večery při ohni, stan, ženskou a u toho motorku! Začal jsem se tomu poddávat a rozumět.
Ve 20 letech jsem si koupil Hondu CBR 600 F a s tehdejší přítelkyní objel defacto celou EVROPU. Po návratu jsem byl nadšen a když jsem si po šťastném návratu sundal helmu před garáží domu, jsem zařval Ireně: Příští rok se jede na východ, dokud nás něco nezastaví. Myslel jsem tím peníze, politickou situaci, valkú, bezcestí atd. A za necelý rok jsme na stáre YAMAZE vyjeli přes Yugoslavii, Bulharsko, Turecko, Irán, Pákistán do Indie, kde nám opravdu peníze došli. Poslední částku jsme utratili za letenku pro Irenu a já se po Indii s 40 USD v kapse poflakoval sám ještě měsíc. Jel jsem na jih této obrovské země. Po návratu jsem Yamahu prodal a tři roky zapomněl na cestovaní.
Mezitím se mi rozjela firma, tři roky uběhli jak voda a já byl stále naočkován z cest. Koupil jsem si pravý cestovní enduro, velký jako kráva, silné jako kůň, zářil svou černou barvu hezkého pátečního odpoledne, když jsem ho krotil po krámě pražského zastoupení značky BMW. Jo, to je ono!!! Přesto že byl tak velký a měl sem z něj respekt, tak jsem ho dovybavil z padacími rámy, kufry a dalšíma užitečnýma věcmi (viz odkaz motorka). Jelikož motorka, kterou jsem pojmenoval JUNC, což znamená slovinsky tele, tak sem si neodvážel vyjet na delší cestu. Ohřál jsem se kolem středního moře, a projel na jih Itálie, Tunisu, Libye, Egyptu, Jordánska, Sýrie,a přes Turecko, YU.domu do CZ.
Motorka mi sedla, dodělal jsem ještě menši úpravy, a vydal se konečně na pravou cestu do pravé Afriky. Přes Maroko, Mauretanii,Mali, Burkinu Faso, Ghanu, Togo, Beninu, Nigerie, Kamerunu. Tam mě zase zastavili na jihu nepokoje, a na východu Kongo, přes které se kvůli válce nesmělo. Nevzdal jsem se, poslal motorku zpět do Prahy a vyjel po východní straně opět přes Řecko, do Turecka, Sýrie, Jordánska, Egypt, Sudan,Etiopii, (eritrie zase válka),Kenya, Tanzanii, Malawi, Zambii, Botswanu, Namibii do Jihoafrické republiky. A teď kam?? Měl jsem na výběr poslat motorku lodí do Čile, a projet celý americký kontinent až na Aljašku, z tuď JUNCA poslat do Japonska a vrátit se přes Činu, Mongolsko a skoro všechny bývalé ruske státy domů, ale uvědomoval jsem si, že přijdu o Austrálii a Asii. Rozhodla mince, kterou jsem si hodil v Cape Townu - pojedu do leva! Proti Austrálii. Poslal jsem tam motorku a o pár měsíců později už jsem ji sedlal ve Western Austrálii proti Darwinu. Z pivního Darwinu přes Alice Sprinte do Adelaidu, Melbornu, Sydni, Brisbanu, Cairnesu, kde jsem motorku zase opustil, a doufal, že se o pár měsíců později setkáme a zlíbáme v Singapuru. Stalo se tak.
Ze Singapuru a neuvěřitelní byrokracii jsem odjel do Malajsie, od tam se ilegálně pašoval (tedy JUNC) do Indonésie, a opět po 500 USD uplaceni a 7 hodinách domlouváni, mi celníci v Indonezii dali konečně razítko do Carnetu de passage. Projel sem zajímavá místa na SUMATŘE.Z Indonésie jsem se vrátil zase do Malajsie, poté Thajska až na sever do Burmy, Laosu, Kambodže, Vietnamu, kde jsem už po několikáté zjistil, že mě do Činy nepustí a to byla konečná a byl jsem tedy moc nás..
Nezbylo než zase získat visum do Kambodže a do Thajska. V Bankoku má adventura po Asii končila, ale nekonči má cesta kolem světa. Předci se nenechám sra.. na hlavu kvůli šikmookým úředníkům.. Rozhodnutí bylo jasné. Motorku pošlu domů, kde právě začalo léto, objedu pár mých oblíbených státu jako jsou Srbia, Bosna, Černá hora, Albánií, Makedonii a také mě zajímalo Rumunsko. Také už jsem se těšil na motosrazy a přednášky o cestách.
Plán je následující: až se mi Sibiř zase trošku ohřeje, což by se mohlo stát příští léto (roku 2005), vyjedu přes Slovensko, Polsko, Ukrajinu, Rusko, Gruzii, Arménii, Ázerbajdžán, Uzbekistán, Turkmenistán, Tadjikisstan, Kazachstán, Kirgistán, Rusko, Mongolsko, zase zkusím Činu (bude olympiáda, tak už snad budou pouštět turisty i na svých dopravních prostředcích) a pokud ne, tak zpět do Ruska a z Vladivostoku trajektem do Japonska. Pak konečně do Jižní Ameriky-do Čile a poté Argentinu, Uruguaj, Paraguaj, Bolivii, Peru, Ecuador, Kolumbii, Brasilii, Venezuelu pak lodí do Panamy, Hondurasu, Nikaragui, Kostariky, Neloze, Mexika, USA napřič od jihu na sever, od západu na východ, do Kanady a opět do USA-Alasky. Ještěže vízum do USA nepotřebuji.
No, a pak už asi budu mít konečně i nějakou ženu, která mi toto bude "žrát dál" a bude natolik vážná, že budu s ní mít děti, kterým bych spolu se ženou chtěl všechno ukázat znovu. Samozřejmě v LAND ROVERU.
