sladky den

Sladky den

Jako obvykle poslední dobu, byl jsem již v 6 ráno vzhuru, byla ještě tma, a nevěděl jsem, co sám z sebou tak brzo ráno. Naštěsti nevim, kde se u Johna vzal signal wifi, a tak jsem až do 10h byl na počitačí, psál, surfoval a prohlížel, kolik ještě USD se namě usímva z meho učtu.
John se zrovna probudíl, pozval mě na džus, a prohodili ještě pár slov . Odjel jsem do druhé půlky státního parku Catkils hils na severu státu New york. Po půlhodině pomale a krásne jizdí jsem dojel do Woodstocku. Vesnice, která do dnes žije vzpomínkou na 60 až 70 leta, kdy se tady odehrály koncerty tehdejších hvězd a bojovníku za mír. Skoro každy domeček na začatku má obchůdek, kde je možné zakoupit desky, trička, bryle, klobouky, kalhoty, vše ve stylu 60 let. I některý místní lide se oblikali stále v tom stylu. Mimochodem, John mi řekl, že koncert vůbec nebyl ve Woodstocku, ale pár míl vzdálen, ve jiné vesnicí, ale všechny ho známe jako Woodstock.
Vyhybál jsem se dneska dálnicím, jel jsem lokalní silnicí, jelikož mám času dost, počasi je hezke, a čás mám dobry. Nechcí, abych do New yorku přijel moc brzo, abych nečekál dlouho na Lucku. Psál jsem snad již o Lucce, kterou jsem vyděl před 13 lety ve Chorvatsku, kde jsme spolu a ještě pár kamaradu strávily na Yachtě, a sledovali mistroství světa ve fotbale. No, ted jsem zvědáv, zda ji vůbec poznám?? Nebyl jsem s ní od ty doby v kontaktu. Teprve ted nás skype dál dohromady.
Každopádně, jsem se již na srazu rozhodnul, že je možná dobrá chvyle vyměnit olej v motorce, jelikož již ho mám 13000 km, navíc mijim za pár km ve městě Dourban BMW servis CLIFF, a také mi ho doporučili kluci z srazu. Tak proč budu potom zbytečně za pár dnů, když už budu mít u sebe Veroniku ještě scháněl servis?? Udělám to dnes. GPS mě krásně navedlá až na jejích dvůr. Any jsem si nestačil sundat helmu, přiběhla kemě mlada kudrnata děvčina, cela vysmáta, a pozdravila mě: „Ahoj, ty musiš byt Igor, čekali jsme tě již včera, Wau, jak máš velkou motorku…..Pry potře buješ novy olej a gumu že??“ Jen jsem zustal čumět z otevřenou hubu, a poté se ji ptál, jak to všechno ví tak přesně, a ona řikala, že od srazu dál se všecna motoBMW komunita baví už jen o tom cestovateli z CZECHOSLAVIE.
Zajel jsem do servisu, pžijel cely team, vyptavali se mě, a motorka mezi tím již směrovala na zvedací stůl. Ja se mezi tím ze šefem procházel po prodejním salonu, a ukazal mi koutek, kde je vyfocen z cestovateli, který navštívili jeho servis. Je jich tam asi 7, mezi nimi budeme ted 3 slovincí. Zvone, Benka a Já. Je tám i Simon z svoji přitelkiny z Čech, a také Helge Pederson, který jako jediny projel Džunglu mezi Panamou a Kolombii, a ten krátky 70 míl dlouhy usek mu trvál mislim vice než 3 měsice.
Dnes jsem ještě nic nejedl, a tak jsem byl rád, když sem na taliřku dostál dort. Holka, která mě uvítala, zrovná slavila své 30. Celkem mi to pomohlo, protože stále od Vodopadu se necitím nejlepe. Kašlam jako o život, a mám intervali pocení. Jednou se potím, pak mi je zima, pak horko, zachvat kašle a takto furt do kola. Žeru prášky, a stále ty svoje dozy vitaminu.
Za hodinu jsem již stál na motorce ze zvednutýma rukama před salonem, a Cliff si mě fotíl. Olej, any GUMU mi nepočítal. Za darmo!!! Opravdu mám dnes sladky a krásny den. Tento servis je nepopsatelně přijemni ne kvuly tomu, že to mám zdarma, ale všiml jsem si, z jakou volností tam všechny pracují, neustale je tam sranda, klucí ze servisu pravy pohodaří, hoší v kravatách také, prostě, kolektiv, který je COOL, přesto, že se jim nedaři prodat motorek jako loní.
Celkem unaven jsem se vydál opět na posledních 100 km před New Yorkem. Na rychle silnicí trošku zhoustnula doprava, a já se rozhodl, že se zastavím na pumpě, dam si red bull, a trošku se soustředím před cílem někde ve centru města. Měl jsem radost, spívál jsem pod helmou, mislel na hezke věcí, mislel na to, že již mám kus cesty za sebou, zhruba 11000 km to bylo sem z Alasky, doufál jsem, že to bude i dále tak hladce a pěkně, a vůbec, opět mě pohltila vlná aut, a opět jsem se nechál unest. Jelo je stále podel lesa, Gps mě ukazovál už jen zhruba 15 km do středu města, ale já žádné město nevyděl. Jen dalnice, a les, a les kolem. Dokud jsem nepřijel na most, někde na začátku bronxu, a tám se mi otevřelo cele město na obzoru. Ze vší svoji velikostí, rozlohou, a daleko ve mlze namě čekala emire state building, která bylá ještě velmi mala, sotvá jsem ji našel. Uf, tady to je, a já teprve na začátku měst, buch ví, kde v tomto megalomanském městě žije Lucka. Raději jsem na to nemyslel, sledovál pozorně značky, mapu a gps, a jel. Byl jsem nervozny ze všech těch kecu všech lidí, co mě strašeji, že si musím vzít minimálně 4 hodiny času než dojedu na místo, že tám jsou kolony, že tám jsou divocí řidičí, že mě nikdo nepusty do pasu když si spletu odbočku, že budou namě troubit, nadavat, a pokud pojedu přez Harlem, Bronx, nebo Queens, tak mě zabijou, nebo minimálně okradou. Pěkny BUL SHIT. Pěkny hovno. Jsou to jen kecy těch bojacních amiku, který jsou zvykli na sve nekonečné prérie , na nekonečné prázne dálnice, na minimální hustotu aut, a černocha vydějí jen ve filmu o Safari. Už jsem si několikrát řikal, že jich poslouchat už nebudu, o strašení. Zrovná je, který se nikdy nikam nepodivaji. Zrovná je, který mě straší, že mě v Mexiku zabijou, přitom ještě nebyl nikdy v životě ven ze New Yorku. Prostě New York je stejny, jako když se z Průhonic, bližite k Praze. Začina lehce hustnou doprava, nemůžete již jet 150, ale jedete 120, a někde před Nuselákem se obvykle lehce zastavíte, a trvá Vám to 10 minut, než jste u hlaváku. Přesně tak to bylo. V klidu, doprava houstla, černoši se namě usmívali, zvedali k podivu ruce, bily na mě také občas zamavali, když jsem si spletl pruch, tak mě velmi vlidně pustily, a ano, nejelo se již 100 kmh, ale jen 70. A dokonce jsem jel přes zdůrazňují tak nebespečny BRONX. Zhoustla komunita tmavých lidí, možná domečky neměli nejnovější fasady, el život se tam odehrával normálně, jezdily tam mercedesy z otevřenýma okinkama, různé kabriolety, ba dokonce řidiči stály na červenou, jak se řikalo, že v Bronxu, když je červena, tak nezastavůj, a jet. No, je to takový Pražsky Žižkov, anebo aby Brnácí nebyly uraženi, takový Brněnsky Cíl, nebo Cejl. Jo, v nocí možná hrozí větší nebespečí jak jsem se dozvěděl, ale většínou již mají problemy pouze gangy mezi sebou, a ne u běžních lidí.
Po půl hodíně pohodové cesty jsem již pil pravou točenou plzničku. Ano, z Luckou jsme si dali sraz v restaurací ZLATA PRAHA v New Yorku. Pracovala tam Jana, která mi doporučila Zelnou polivku dle dení nabídky, a natočila mi další pivko. Jedná věc mě ale hodně převapila, nad kterou jsem pak přemýšlel dlouho. Během popijeni pivka, a čekani na Lucku, což bylo tak dvě hodiny, se ve restaurací vystřidalo tak 9 čechu a slováku. Motorku jsem parkovál 3 metry před vchodem, a nacouvál jsem, takže pražska značka byla vydět. Měl jsem stroj na očich kvůly bespečnosti, takže jsem se postupně všimál, že všech 9 lidi si motorku prohliželo, hodilo kolem, a pak přišlo do restaurace. Ja měl helmu na stole, a navíc jsem po týdnu už také pěkně smrděl, takže se mě všimli, ale any jeden, zdůrazňuji, any jeden nepozdravíl, a neprohodil any slovo. Ne, počkejte, neřikam to proto, že si mislim, že se všude země poserou, vůbec ne. Alespoň jsem i já měl klid, než všude jen kecat o stejních věcěch, ale jen jsem si řikál, že lide mě staví na ulicí, nebo dalnicí, odchytávají mě na parkovištích, sleduji mě auty, čekaji u motorky, a to vše jen proto, že mě třeba vyfotí, nebo popřeje Šťastnou cestu nebo prostě cokoliv. Ba co mě dostalo bylo to, že do restaurace přišli dva mladi amici, a našli mě, a poprosily, zda si můžu stoupnout vedle motorky, aby udělali fotku. S těmá buranama to nehlo. No, vůbec jsem se už nechtěl těma mišlenkama zavívat, ale nešlo to. Jen jsem nechtěně začal opět srovnávat EU a USA mentalitu. Uf, už jen 3 měsice, a budu muset zpět………
Přišla mlada slečna, blondýnka, a pozdravila mě, začala si semnou povidat, a já se ji začal představovat, kdo jsem, co dělám, a že jsem jen tak přijel do restaurace na pivo. „Ty vole, ja jsem Lucka, ti si mě nepamatuješ?“ nepamatovál jsem se ji. Mislel jsem, že je majitelkou restaurace, který jsem den dřive psál, že přijedu. No, to jsem měl radost. Po hodině přijela i majitelka Milly a pán Suchanek, majitele restaurace Zlata Praha. Atmosféra se obrátila o 100%. Je vydět, že oni tady žiji dlouho, a pochytali a nasali tu přijemne americké chování. Šef mi okamžitě nabídnul večeři, pivka, a paní Milly mi přinesla tričko. Všechny jsme se pak vyfotily před motorkou a restaurací, a pověsi si to asi někám vedle všech slavních lidí, s kterýmá pán Suchánek přichází do styku ve své restaurací. Zrovná ted chysta koncert k.Gotta, který přilítne zaspívát 13.9.09 Bohužel tady už nebudu. Pán Suchánek ale udělál ještě jedno gesto, který mě potěšíl, a sice při loučení mi do ruky podstrčil 20USD, pry na bencin. Jo, mile překvápko.
Lucka jela metrem, a já jel na motorce k ní domu, do krásneho řadoveho domečku v Astorii. O Junyho se postarala tak, že je zamčeny: 1. na zahradě, podruhe prostor ve te zahradě, kde je garáž, je také oplocen, a ještě garaž je uzamčena. Takže je v plné bespečí, a to jsem rad. Vybalil jsem se, vybalil zhruba 10 piv, který zbylo ze srazu, a začali jsme kecat do pozdních teplich newyorských hodin. Měl jsem radost. Za pár hodín uvídím svoji Veroniku.

Igor