od J.R., po indiani a to po route 66

Od J.R. do indijanu po ROUTE 66

Vážený damy a panové, jsem připraven na novou reportáž. Ihned zistite, že jsem nabyty z energii, z zažitkama, a vůbec jsem začal opět uživat jako na počateční částy cesty. Kdo za to může?? Počasi, krajina, indiani, silnice, přiroda, blues, wisky, Veri, Juny, a vše, co je kolem mě.
EWING OIL, jehich ranč, kanceláře, domek, kde se to natačelo, to bylo něco. Ne že bych tak žrál seriály, ale byt na tom místě, kde se 3 x týdně pouštěl seriál na TV, a kde se před leti nemluvilo o ničím jiném než o DALASU a zlym J.R, to bylo fascinující. Přijeli jsme na ranč odpoledne, kde už byl skoro před uzavěřením pro dnešní den. Před vstupem nas oslovil Josef, a jeho žena ze Slovenska…“Vy jste češí??“ zněla první otázka..A už se to vyvrklo v hodinový rozhovor o jejích životě a naší cestě. Od Josefa jsem dostál pár doporučení, co kde mám navštívít na bodoucí trase, včetně map. Rozhodl jsem se, že si ranč nenechám ujit, a ubytoválí jsme se u motelu jmenem Pyramida, 12km od ranču. Byl nádherny, z bazenem, saunou, jakuzzym, velkou Tv, a dvojná manželskýma postalema. Omar, arab nam dál smluvní cenu, byl nadšení nad naším podnikem, a večer jsme si daly prava pečena vepřová žebra, pečinkou a křidilkama. Takové do americké fast food, které bylo vynikajicí. Motorku jsem zaparkovál pod střechu, jelikož se pustila průtrž, blesky a mraky se spustily na nejniší možní bod. Venku bylo 36 stupňu nad nulou, vedro a vlhko.
Ranč leží 40km severnějí od Dallasu. Rano bylo depresivní, hladno, mrholelo, nalada na bodu mrazu, a nám se vůbec nechtělo jit nikam. Přesto jsme vyjeli. Veronika studovala průvodce, jelikož seriál neznala, a nic ji to neřikalo. Ja začal žrát informace ihned při vstupu. J.R. byl předce můj idol. Byl jsem jediny návštěvník ihned po ránu, tak všechny měli spoustu času odpovídat na mé dotazy různých typu. Od minulosti, do současností všech hercu, ptál jsem se na podrobností natačení, ba dokonce, zda dochazelo k sexu mezi hercima po 13 let co se to natačelo, až po to, zda J.R. opravdu v serialu pil Wisky nebo ne. K sexu dochazelo mezi Bobim a Pamelou, J.R. wisky opravdu pyl, jeho doza byla bud půl lahve, nebo lachev šampaňského. Do dnes jsou všechny hercí přátele, stíkaji se, byla to jejích životní rolle, jen z Lucy se stala alkoholička, a samozřejmě J.R. má již také jiné játra. Byl zrovná před 14 dní opět na ranču něco točít. Je velmy oblibení. Vyděl jsem i JOKovo auto, krásny cadillac z SPZ EWWING 1. stále tám stoji. No, jinak se na ranču točilo jen 3 letní měsice, jinák vše v Hollywoodu. Ranč koupilí až nedávno, dřive točili jen exteriery ranču, ale interiery vůbec nic. Majitel to nedovolil. Takže natáčení bylo náročne…Dallas se pouštěl v 96 různích státu světa, a do dnes, vlastně skoro dvacet let pote, mají stále zhruba 200 lidí deně z celeho světa, které to zajima….Zajimave, že..
V Dalasu nás zajimala ale ještě jedná důležita věc, a sice, okno, budova a místo, kde byl zavražděn JFK panem Oswaldem v roce 1969. Průvodcí v knižní podobě Vám najdou vše, takže do GPS jsem zadal ulicí, číslo, a po 40km , přesně v centru Dallasu, jsem v děštěvim počasí a zimě zaparkovál Junyho na parkoviště mezi auta, a vydali jsme se s fotákem a kamerou hledát písmenko X, které je nakresleno na silnící, kde byl Lebedy zabyt. Byly tám X 2x, jelikož chudák dostál dvě rány. Fascinující, smutne, a zase plna hlava milenek, že zrovná ted a tady mám tu možnost prožit, jake to bylo, jelikož se mě ujál pamětník, a vše mi do podrobná popsál.
Co ted s časem, který máme, co z dalším programem?? Jedeme do 40 km vzaleneho Fort Worku. To je jako byste Dallas a Fort work porovnál z Fajnšmekrem z nablýskaním autem, a Burana z špínavím Fordem, roztrhanich džinach, kloboukem a košily. Ano, Forth Work je cowbojske město, plný steak housu, PICK UPu, ranču . Je příjemnější, menší než Dallas, a vše je na jedne hromadě. Ale pokud opět leje jako s konve, nic Vas nebaví. Žadne bary, žádne steaky, žadne usměvave lidí. Seděli jsme na lavičce, mlčeli, studovali Libely Planet, unavení životem přemýšleli, co dál. Ubytujeme se , a budeme se modlit k sluncí , anebo pojedeme dál. Stejně jsme jž mokry. Hodin bylo málo, v dálce jsem vyděl, že je nebe světlejší než nad nama, a rozhodli jsme se vyjet dál. Do Amarilla. Vzal jsem jižní stranou, a když začalo pršet ještě vice, zahledl jsem odbočku, která „ někám“ vedla, kde nebylo tolik mraku, zabočil jsem na ní, přidál plyn, a doufál, že pod tím mrakem, kterému se bližim již pršet nebude, a také se to stalo. Směr sice vedla trošku severněji, ale všechny cesty „vedou „ do Amarilla. I tato. Opravdu přestalo pršet. Na první pumpě jsme slikly kombinezy, nalily horkou vodu do instanční polivky, a nalada se konečně odpoledne začala probouzet. Jo, je to tady. Mokry na kuži, věcí přivazaní na motorce jsme se vydali dál v aději, že nám to vše uchne, a k večeru se to stalo. Indka v motelu nas přivitala hezky, vytrhl jsem kupon z knižky, kterou dostanete na pumpach, kde motely poskytuji slevy, a mají za povinost Vam garantovát cenu, která je na kuponu, takže z 59 USD jsme se dotali na 39. Samozřejmě bez DPH. Tady se vždy uvádí cena bez dph, a někdy je 5, nekdy až 16%, jak v kterým státě. Motely nám strašně žerou peníze, a kde jsou ty kecy, které zněly, že v USA jsou motely a jidlo levny. Pěkný prd. Ano, když tam jste týden, čert to vem, ale já už motely beru skoro pokaždé bud kvůly zímě, nebo kvůly dešti, a to je palba. Nespal jsem levněji než za 30 usd, a také za 90. Mislel jsem, že v malých vesnicích, na zapadákově to bude levne, ale pěkný omyl. Nejlevnější so větší a velká města, kde těch motelu je spousta, a je konkurence. No, a další figl je v tom, že nikdy se neptejete a nežebrejte o cenu, když za vama stoji další zajemce, jelikož Vam receptor neřekne nejniší cenu proto, aby ten vzádu, co slyšel, nechtěl také. No, a pak je tu další figl, a sice někdy když přidete se ptát na cenu do stejneho motelu o dvě hodini později než jste se ptál před tím, může byt cená o 30% levnější, protože se snaží motel naplnit. No, ale i naopak, když těch motelu pobliž tolik není, tak i o 30% draží, když on na recepci ocení, že už dál nepojedeš, venku prší, je noc, tak ty to klidně napalí, a ty to vemeš. Takž ted to dělám tak, že raději kolem 18h začinám schánět, flegmaticky se ptám, a řikám, jestli mi neda dobrou cenu, pojedu dál, a to už jsem na koní ja….
Amarillo je větší město na severu Texasu. Poprve jsme se zde dotkli známou ROAD 66.
Uživali jsme si jizdí po stáre, tak proslule silnicí. Ona je vlástně normální cesta, asfaltová, kde jen tak z ničeho končí, a musite zajet na slinicí č.40, která je dálnicí. Ale co road 66 dela road66?? Ta atmosfera kolem. Na ní potkáváte většinou same cestovatele, motorkáře, lidí, který žiji nějakou svoji nostalgii, který spomináji, jake to bylo, dobrodruhy, ciklisty, a ….cizince. Facinujici jsou podel ní opuštění domy, rozpadle restaurace, pumpy, kde jen naznak budovy, a zrezle přistroje Vam dají signal, že tady byla pumpa. Mě nejvice zaujaly zrezavy auta, dokonce někdy stojicí na pumpě, kde mi připada, že dotičnimu již nenastartovalo, a nechal auto na mistě, a již par desitek let tam stoji, je zrezle, ma rozbite okna, pomalovane dveře, a kolem zarostla tráva. Život se tady zastavíl. Není. Mezi asfaltem roste tráva, nikdo se o cestu nestara, a máte pocit, že jste v USA sám. Jedete. Silnice končí. Musím se vracet 3 míle nazpět, abych se připojil do civilizace, do současnosti na dalnicí č.40. Sem tam najdete bar, restaurací, která naopak žije tou atmosferu. Na stole najdete kečup, sul, pepř, nůž, taliř, obrousek, a i sklenice, vše to je z logem 66. Trička, a možná i spoďary servirky, vše je popsano z 66. Prodaji ty vše, jen utracej, utracej, ty jeden nostalgicky turisto. Američtí motorkaři to tak nežerou, jako my. Ptál jsem se jich, a většína jen mavla z rukou. „co tám uvidiš….“ Hm, pro mě to bylo jiné. Jako asi pro většinou Evropanu. Hodně domečku má zahradku jako muzeu. Pár zrezlých aut, blatniky, traktory, stare fordy, a řikaji: „jo, pane, aby ušetřily pár míl, udělaly obchvat, a nám vzali živobity, vlastně život. Jsme odřizli od světa. Kdysy to bylo rušne, pěkně, veselo. Ted morálně umírame. Jen pár takovych travelleru přijede, udělá pár fotek, hodí mi do lavoru něky dollar, a odědou. Nic s toho. Ještě že jsme dosáhli, že se to jmenuje Historicka road, a máme nějaké dotace, ale…pane, morálně umírame“ se postěžovál Jack z Adrianu. Adrian je přesná půlka mezi Chicagem a L.A. No, vlastně vesnice Vega to tvrdí také. Jo, takové smutne. Připadalo mi to podobně, jako když jsem se před lety projižděl po Bosně mezi rostřilenima barakama, zarostlima křovím, a mluvíl jsem z místníma, jak morálně propadali. Jen že oni to měli asi horčí než Amicí, ale chapu i ty druhé dost dobře.
V Amarillu jsem se také zastavil v restaurací, kde podavaji steaky ZADARMO. No, není to tak jednoduche. Když steak sníte během hodiny včetně přilohy, máte ho zadarmo. Když ne, stoji 50 usd. Jo, zapomněl jsem řict, že ten steak Váží necelou kg, a k tomu brambory…..No, každopádně, 162316 lidí se o to pokusilo, a jen 6120 jich to dokázalo. Takže…..jel jsem na pumpu, a zalil si polivku horkou vodu.
Už se bližime k bodum, o kterých jsem vyprávěl Veronice již v New Yorku, vlastně již doma. A sice, Veri, až přijedeš, prve dní si užijeme N.Y. Pak pojedem pár silnic, o kterých mi na západě ameriky řikali, že si nesmím nechát ujit, a to byly ty zatáčy, pak smokie mouintains, které nam propršelo, a pak hudba v podani Nashvillu, Memphisu a New Orleansu, a pak Veri, bude veeeeeelka nuda až do New mexica. No, a také to tak bylo. Máme z Veri spolu za sebou 6000 km, a ona mi dnes řikala. Kde je to léto, které jsi mi slibovál, a ta krása, a …vůbec, jen jedeme, běžime před děštem, a kolem jen pole, rovina a krávy…..Ha, a ted je to dady. Na chudbu už asi zapomněla, na Elvise také, ale to, co jsem ji předvedl v New mexicu, to ji zaujalo. Najednou mě zase lohta za jizdí, ukazuje jazik, fotí, natačí, a i večer je živější než jsem čekál. Kdo by nebyl, když přiroda je jedná sama nadhera. Kopce, sucho, zatáčky, indiani, steaky, motely, wisky, a jasne nebe. I teplota se opět zvedla přes den na 25 stupňu.
Přijeli jsme do Tacumcari. Ubytováli se v špatnem motelu, a studoválí plán na zítra. Konečně nás čekaji atrakce. Jedeme do Las Pegas. Ne v nevádě, kde jsou Casina, ale v New mexicu, a pak do Taosu k indiánům.
Ihned za Tucumcari začala nadherná silnice v udoly, mezi horamy červene barvy, začalo sucho, mraky se začali rozpadat, a mi se zvedali na výšku 2500m. Jeli jsme po plání, mijeli rančí, a po 170km dojeli do Vegasu. Stare město nas nadhlo z svou architekturu, naměstím, a dobrou restaurací. Hrad pobliž, o kterém psalí, že nam spadne čelist, musím řict, že jsem opět naletěl, a už jsem se rozhodl, že Amokům nenaletím jen tak. Jasně že oní jsou s toho posraní, co mají, ale nevědí, že já jsu zvyklé na Hradčaní, Hlubokou, Karlštejn, Krumlov a podobně…..Přijel jsem k hradu, a aby se neřeklo, udělál jsem fotku, projevyl jako by zájem u Karla, který se chudak snažil zvelkolepit zámek Mendetoza, ale……Karle, diky, ale dnes máme ještě dlouhou cestu před sebou. Šternberk u Olomouce….To bys třeba měl vydět Karle, a pak už bys neměl co řikat o svém zamečku. No, zbytečních 50 km, ale to je jedno. Jedeme k Indiánům do Taosu, snad tam budu nadšenější. Jo, a byl jsem. Panove a dámy, to stoji za to. Jina architektura, jene jidlo, jiné oblyčeje, obchody jsou srovnane jeden vedle druhého, většinou ze suvenýry, obrazy a látkami. Krásně, a vypada to jako že jsou všechny domy hliněne, udělane z slámy, bahna a trusu. A také že většinou jo. Taos je vstupní brána do dalších indiánských Paoblo, vesnic, kde žiji do dnes indiani. Samozřejmě, že peři a omalovanky si vytáhnou jen na festivaly, ale jinák žiji stále bez elektřini, a většinou jiných vymoženosti. Domky jsou nadherne, na turisty jsou zvykli, bavý se s nima z formality, jinák si žijou po svém. Nasadíl jsem svoji „africkou taktiku“. Hoší nakladali z lopatou kolečko, byly spoceni, kouřily, a radily si, jak nejlepe vykopat díru. Schovál jsem kameru, kterou oni nesnaší, pozdravil je, sednul se na hlinu, a nabídnul jim cigaro. Byl jsem v moto kalhotách, a špínavých botach. Veronika se začala s nima bavít také uplně uvolněně o jejích prácí. Sedli si také, a začal je zajimat naš přizvuk, a dívně vypadající oblečení….Dopadlo to tak, že si chtěli oni fotít s namy, a když nas našel šef, a ptál se, zda midva jsme na ty motorce, a klukum řikál, že to musí vydět, karty se obratily. Fotily jsme se, portrety, obimani, a taktika byla prava. Co více, při vchodu se opět sešlo par zvědavcu, který nadálí o fotky, a aný nením jak, ale běhém 5 minut jsem v ruce držel 25 usd, a známku stříbrného člena vesnice. Přilepíl jsem jí ihned na motorku. Přemyšlel jsem z Veri pak cestou nad tím, že kdybych měl čás, a vůly, jsem si jist, a přisaham tady písemně, že každy z nás je schopen ameriku procestovát bez jediného USD. Ha, ha , jasně že to není jednoduche. Musite mít něco, co ty lidí upoutá na první pohled. Bez toho to nepujde, a nechaji tě umřít hladem. V mém případě je to motorka. Gumy, kufry, samolepky, popisy cest, to je zaujme, a jsou s toho hotoví. A přisaham na cokoliv, kdybych obrátíl helmu, sednul si na hlavní ulicí, vedle sebe měl napis: pomozte igorovy dodělát svůj sen, došli mi peníze, a mám před sebou cestu do Argentiny, a prosím přispivejte, a já Vám řeknu všechny zážítky!!!!“ jsem si naprosto jist, že deně nazbírám přes 100 usd, a to bohadě stačí, kdyby si Veronika nekupovala u každého indiana, který se ní hezky podivá nějaky náramek nebo náušnice…..To jen pro inspirací pišu pro toho, kdo se vymlouvá, že na takovou cestu nemá prachy…..Takže dí do toho, a já ty odtrhnu nějaké samolepky…
Za krásneho počasi jsme se vydali po zatačkovíte horske silnicí opět na vyšku 2700m, gumy drželi, a já pokladal zatačky jako o závod. Opět nádherná scenerie, dobrá nalada a směrem na jich do LOS ALMOS. Nijak nas město nezaujalo, ale přál jsem si navštívit nukleární muzeum. V tomto městě byly vyrobení Little boy, a Fat man, dvě atomovy bomby, které byly svržení na Hirošimu a Nagasaki. Oba modely mají vystavení v muzeu. Nevím, ale připadalo mi to, jako že jsou na to hrdí. Vůbec mám pocit, že se Američane něják nestidy za žádný hřich, co udělali. Vietnam, Irak, Srbia, Hirošima, Afganistan….na vše jsou velice hrdí, i když pod štítkem velke bomby FAT MANA psalo, že v Hirošimě umřelo 70.000 lidí ihned, dalších 70.000 na následky. No, a u toho se točil 3 minutove video žive katastrofy. Celkem deprimující, ale venku bylo nadherně, a mi si nenechali kazit odpoledne. Ještě heščí silnicí jsme jeli na jich do další rezervace. New mexico mě velmy, velmy zaujalo. Možná bych s čistím svědomím mohl řicí, že je to stát v státě, a asi nejlepší pro zatím. Mícha se tady stara mexicka kultura, prastara indijanska kultura, mluvy se tady 3 oficialnima jazykama, indijansky, španělsky, a anglicky. Vlastně běloch mi tady připada jako cizinec. Je tady i tedy nejvice bordelu, starych aut na zahradě, baraky v špatním stavu, ale architektura je tady jedinečna, kterou nenajdete jinde v USA. Jsou tady silnice, které vydite jen v filmech, když se odpadlik projiždy ve starym mustangu, kabrioletu po dlouhe, rovne silnice ze žlutíma čarama , která stoupá, a klesa mezi, podel křovy a vyschla půda, a kolem jsou hory červene barvy, a každých 100 mil rozpadly a zanedbany motorest, kde sedí dlohovlasy bezuby opilcí, je tám tícho, jen z rohu se sliší country hudba, a servírka v krátky sukní a cigaretou si unaveně čte noviny.Chlapy mlčí. Přeně tak mi to tady připada. Je to takový, opravdový dívoky západ.
K večeru, když už slunce zapadal, jsme na rychlo pofotily krásne udoly, vysoke skálí, a podiválí na krásne video vesnice Acoma Pueblo. Nešli jsme dál, jelikož už nas nepustily, a na videu jsme viděli, že to zdaleka není takove, jako v Taosu, i když přiroda kolem byla heščí.
Opět jsme našli motel, konečně vypraly prádlo a koupily opět wisky, kolu a led. Umily se, a po nádherním dnů si sami udělejte zakončení, jak to dopadlo dál. Jo, a pak jsem napsal ještě tuto dloooouhou reportáž. Budu rád, když mi jako inspirací v komentářích Vy postavite dotazy, co Vás zajima nejvice co se tyče ameriky, američanu, a vše co Vas zajima vůbec, a také prosím to, jestli z něčím moc prudím, nebo naopak pišu o něčem málo. Upozornuji jen, že to co piší, nejsou žadne odpborne poznatky a udaje, jedná se jen o mé nazory a pocity, jde o to, jak to vidím a zažívám já.
Děkuji a gratuluji ty, že jsi přečetl až sem.
Igor