on the road again

On the road again, la la la la

Váženy a míly, z radosti Vám předávám další nadherne zážitky. Ve čtvrtek jsem tušil, že motorka nebude, proto jsem anchorage proskoumal na koel, a udělál jsem dobře.Pomalu, a měl jsem spoust času na pokec z lidmá.Hlavně jsem se velmy zajimal o závody psích spřežení, kterim alaska žije. Dakar, camel trophy a podobni zavody se mužou utřit pod nosem oproti tomuto vytvrvaletnemu zavodu na 1600 km s 16 psama a na saních, bez teamu, bez GPS, bez vrtulniku, bez silnic , všechno jidlo a oblečení si zavodnicí vozi sebou, dostavaji jen slámu pro psy, kde se odpočinou.A samozřejmě v těch nejkrutějších zimnich podmínkách, jake tady panuji.-40 stupňu pod nulou, a občas i 4-5 m sněhu. A jedou, a jedou. Start je v anchorage 7.3.09, a cil je v NOME, kam skutečně nevedou žadne silnice. Žiji tam většinou domorode kmeny, který se dodnes živí tradičnim spůsobem. Koupil jsem si ihned CD, a večer se na něj mrknul.
Velmy Vážně jsem také uvažovál, že si koupim elektronickou cigaretu, o kterou mi Mr. Johnsoun nabízel přes 40minut, a já byl přitom zrovná na cestě pro novou krabičku, a tak mě to bodlo. Řekl jsem si, že si ji asi jednou pořidím, ale ted, na cestě, by mě vadila.
Nicméně jsem unaven přišel domu, podivál se v klidu na CD, a studovál průvodce, co mě čeka, až dostanu stroj.
Rano mě Mike vyhodi s postele, že mám telefon, a …:“Hello, Judy, my bike realy come in???““
A je tady, konečně. „Hele, Philips, víme že ještě spiš, ale dostal jsem motorku. Musiš mě tam prosim ihned odvýzd“ Philips, moje makedonsky anděl spásy, který se mě ujal po celou dobu pobytu v anchorage, mě odvezl na letiště, a pak na celnici. Mr.Berg je celnik, který mluvy i rusky, vyplnil mi formulaře, a CARNET DE PASSAGE, a běhom půl hodini klucí ze skladu již demontovali velmi dobře udělanou bednu od Spedimexu. Nic nebylo rozbyte, vše upevněně, a Bavoraček se již namě usmívál, a měl jsem pocit, že jsme si velmy chyběli navzájem. Objal jsem ho přez nádrž, a začal ho montovát. Travlo mi to přesně 4 hodky celkem intenzivní práce. Řiditka, baterka, zadní držak kufru, držaky kanestru, kufry, tankruksak, top case, gumy na kanestry, a bylo to. Motorka nastartovala ihned. Uf, opravdu byla ale přetižena. Přesto že s ni jezdím vždy podobně naložení, mě ted překvapile trošku jizdní vlastnosti, a dostal jsem paniku, zda mě kvůly vaze opět nezrati zadne ložisko…No, ale předce nebudem myslet negativně, a hlavně na něco, co se ještě nestalo, a mužu to hlavně přivolat, a tak jsem hodil mišlenky, jak přijíždím v 50.000 km vzalenou UHUAIU, která již trpělivě namě čeka. Brm, brm, se ozvalo 90 koníku, a vyjel jsem do města vyřidít pár nákupu, vyměnu peněz, a hlavně jsem našel madarsky salam, který jediny mě chutnál ze všech 20 co jsem mohl ochutnát. Na dlouhou cestu patří dlouhy salam, a mám ho v kufru.
Odpoledne jsem profrčel po avenii 5 na dalnici Vlčen HgW, která jede směr Firebanks. Ctěl jsem už pryč. Lide namě mávali, kyvaly pozdravováli, a já si spívál „on the road again „ snad celou cest. Po dalnicích se jezdí pomalu a opatrně, nikdo nikoho moc nepřediždy, a tak mě nebylo dívné, že už cca 20 km zamnou jede černy WV snad pasat. Ve vesničce Wasilla mě holka předěde, a ukáže, at zastavím. Než jsem stačil hodit pod stojanek (aby stojanek tak netrpěl, když musí opírát celou váhu motorky) dřevěný klacek, který mě provází už někde z Kambodže, mě Sharon již podavala ruku, a přivitala z následujícím monologe:“ Uau, jsem rada že tě mohu pozvát k sobě domu, v autě mám džbánek piva, a takovy motorkař jako jsi, jsem si jista, že nejvice ze všeho potřebuješ (no, povidejk, povidej, co potřebuju…) horkou sprchu““ Byl jsem šokován, míle přkvapen, a nechápal jsem, zda se mi to zda, a hlavně ani jsem dobře nevyjel, a ihned todle. Pokud to bude takto pokračovát, nedojedu nikdy do cíle jsem si řekl.
Takže Sharon měla ve všem pravdu, co mi zrecitovala při uvítání, kromě tu sprchu jsem opravdu potřebovál až třeba někdí jinde….. Neptál jsem se ji, zda žije z rodičem nebo z přitelem, možná manželem. Nechal jsem se překvapit, a unašet životem, co mě opět připravíl za překvápko.
Vyjeli jsme, a vraceli se asi 7 km, kde by ona sice vyjela už dřive, kdyby mě nechtěla pozvát, jsem se následně dozvěděl. Měla nádherny modrý dům na samotě u lesa. Jediný živ očich tam byla kočka sibiřska. Stále jsem se nechál unášet, a neptál se na níc. Jen zpozoroval, že tam jě něják moc hraček pro dospěle. 2x čtyřkolka, jeden obrousky JEEP 4×4, 2x motorové saňě, a plono nářadí. „to je od Erika, meho přitele, ale neboj, odešel chytat Halibuty do pod Anchorage na cely vikend, takže budem sami“ No samozřejmě bych asi neby normální, kdybych nepomyslel …hlavně na tu horku sprchu. Pomohla mi z věcma, nalila pivo, a příjemná konverzace v opravdu útulném domečku začala. Vyndál jsem své 5 dnu stare bíle (čti černe-špinave) tričko, kalhoty, a samozřejmě ponožky z spodarama. Vše mi ihned dala prát, a ráno mě čekalo vše vyžehleno. Jako vždy na Alasce mě i u ní byla zima do nohou a vlastně po celim těle. Ji ne. Ona seděla na terase v kratkem tričku a bosa. Ja v bundě. Rozdělala ohen, a ihned bylo lepe. Sharon je zubařska, a jezdí i do těch nejvzdalenejšich částy Alaske až k Ruskym hranicím blisko Beringoveho p=růplavu kon trolovát, a lečit domorodce- eskymaky. Takže většinou jsme si povidali o tom, jaky jsou, jak žijou, co jední, zda hodi do školy, že pijou, atd atd. Následovala Bushová, Clintonová, a Obalová politika. Velmy zajimave, když to přimo slišim od prosteho američana, jake zdili názory a tak. A velmy ji zajimal naš sociální systém a tak. Ale, přestanme byt chytry, a ja se ji rouvno zeptál, jestli to je normálni, že takle zastavuje turisty, a zve jich k sobě, zda pomyslela, že bych ji mohl znásilnit, nebo třeba okrást, zabít, a vůbec….vždyt se dívám na americké filmy, kde je věc vlástně většínou jen o nasili..Jeji odpověd mě nepřekvapila, protože se vlastně jen chytlá na moji návnadu, ryba jedná. Ihned vysvětlim jejíma slovama:
„Podivej, jela jsem dlouho za tebou, četla tvé napisy které maš na kufru vzadu, podivala se za jizdy dokonce na tvé stránky, a řekla jsem si, že ten člověk musí být otevření, musí byt hladový informaci o zemí, kterou projíždí, musí byt komunikativní, není zly, podly a tak. Takže pocít mě řikál, s kym budu mít tu čest, a přesně tak jak jsem to citila, tak to je.“ Ano, měla pravdu.Právě proto ty nápisí vzadu jak to přesně popsala, a takový sem, a pili a povidali si dal u ohně, a stále více jsem cýtil, jak smrdim kouřem jak indián. Fuj, ale naštěstí smrděla i ona. SPAT jsme odešlí každy ve sve patro, a tak to bylo asi správně a dobře, protože amicí jsou prostě takovy otevření, chtěji si povidát, se ptát, a jsem si na 90% jist, že ona na sex nepomyslela, ja jsi 90% jist, že každy z Vás, který to čtete na to pomyslel, včetně mě..Nic špatneho na tom. Ve horke sprše jsem o tom všem přemyšlel, že u nás by se to asi běžná ženska bála udělat, a nedivil bych se ji. I ja byl s toho hotovy. Rano mi upekla vejce, a loučili se.
Do Fairbanksu mám přeně 510 km. Těšim se tam, bude tam tepleji, a těšim se za dalším kamaradem Brianem, který mě pozval , abych přespál u něj až dojedu do FB. Cestou mijim nadhernou přirodu, hodně kempu, málo pump, nejsviší americkou horu Dinally (mt.Kinley), a spoust spoust motorkařu. Jo, začalo to. Opravdu jsem na cestě, opravdu je mi dobře, a těším se na další příběh.
Budu rad, když mi na web napišete nějáky komentař. Všechny zveřejním, i když mě pošlete třeba do prdele. (jo, mama řikala, že pišu moc sporostě) sorry mum.

Tak, a ted si pustim PEARL JAM – given to fly (brečim když ho slišim. Spomenu se vždy na svoji rodinku a dětí. Brečim ale ne smutkem, ale štěstíííííííí, jaki jsem si udělál život.)

Váš Igor