Kolumbiske ženi, davam jim za 1

Kolombiske ženy? Davam jim 1
Lucy ve spediční firmě byla sexi, tmave dlouhe vlasy se ji vlnili až po ramena, a její bíle zuby mi zustanou dlouho v paměti. Věčně se usmívala, a byla velmi flegmaticka a ochotna. Právě ta její flegmatičnost mi trošku vadila, když mi řikala, at vyndam z motorky jen cenosti, jinak at ji necham byt, jak je. „Počkej Lucy, a co kufry, zrcatka, tank ruksak, tašky……??“ ona na to z usměvem : „ Nech to být, jak je. Ja to vše zařidím.“
Předál jsem ji papíry, využil její internet, abych Vám poslál reportáž, a po hodině se ptám Lucy, jak se věci mají, a ona řikala, že to už ma dávno hotovy, čeka jen na mé podpisy, peníze, a mužu jet. Takže v 9h a něco jsem již byl v hotelu.
S hotelem jsem měl také štěsti. Sice kolem žádna hospoda ani žádný život, cely dva dní jsem strávil o samotě z mladou a přijemnou recepčni, ale jinák nic moc. Ale co bylo duležite, mám pěšky na letiště 5 minut, a k motorce případně také 5 minut taxikem. Problem je dnes jen jeden. Stále Panama oslavuje dušičky, takže se žádný alkohol nepodava any prodáva. Takže budu u vody cely den, přito je teprve dopoledne, a do Panama city se mi nehce, a v vesnicí nic není, navíc prši, tak budu třidít konečně fotky, kecat z recepční, odpočivat, poslouhat hudbu a spát. Fotky mi nakonec zabrali z nějakou pauzu až do večera. Pak jsem šel do vesnice, kde mi zastavila slečna z dítětem, a řekla, at nasednu, že se nesmím pohybovát v této části Panamy, protože to je SLUM (okrajová část města, kam se stěhuji lide z celého státu, a bydlí v nelidských podmínkách, nehodnotních člověka. Což pravda byla, ale ja si ze všema rozuměl, je fotíl, natačel, ale transport a ona mi bodly.
Let nad Darian Gapem byl skvěly, letěli jsme nad džunglou, vlastně nad neprůchodnou částí mezí Kolombii a Panamou. Jen jeden člověk se zatím na motorce probojovál skrz. Helge Pederson. Napsal o tom knihu, a trvalo mu to velmi dlouho, mám tu knížku, jen si pamatuji, že 100km udělal za 3 měsice. Z motorovou pylu, mačetou, a vyráběl si lodě ze stromu, když proplouvál řeky. Blázen frajer.
Mám bradku, jsem špinavy, mám špinave a vytahane kalhoty, smrdicí svetr, jsem spocen, na nohah sandaly, na zádech batoh, a v ruce kufřík, hliněný, kde mám počítač. Takto se proházím po hale, a hledám suvenýr shop, kde bych koupil kolombskou vlaječku pro motorku.Lítám sem a tám, v klidu, a pravděpodobně jsem natolik vzbudíl pozornost, že mě najednou obkličilo 6 chlapu. 4 v uniformě, kukle a samopalem, a dva v civilu, s toho jeden měl psa. Zařvali na mě, a musel jsem věcí dát na zem, a zvednout ruce. Nejdříve mě prohledli, zda mám zbran, a pak mě odvedli do místností, kde mi vyndali všechny věcí z kufřiku, kapes, a batohu. Jeden mluvyl anglicky, a řikál, at mám trpělivost. Vše, vše mi prošacovali. Sundal jsem kalhoty, svetr, tričko, a zustal nahy, jen ve slipech. Musel jsem si je sundat do kolen. No, ano. Toto bylo pro mě asi nejhorší. 6 chlapum ukazovát mého velmí scvrkleho ptáka v tuto chvyli. Pomyslel jsem i na to, že mi někdo něco někám podstrčil, ale snad ne. 4 ozbrojeni muží odešli, a ostatní dva mi poté řekli, že mě pozorovál hlidač na kameře, nejdřivé jsem zmateně hodil po letiští, pak sem, tam, pak ven, a pak spět, a plono kapes mám na kalhotách, a trošku vypadam jako poustevnik, a hlavně, žadná zavazadla již při vystupu z letiště, a v ruce hlinikovy kufřík. Ukazal jsem jim papiry ze spedice, vysvětlil jim situaci, karty se obrátily, hoší se omluvily, že snad vím jaka je v Kolombii situace, a že dělaji svou prácí. Pochopil jsem, a rozešli jsme se. Takže začátek je skvěly.
Kolombia. Stát, před kterým mám velky respekt, na druhou stranu vím, že pokud se o dotečnem státu píše a mluvy hrozně, může to být i dobrý přesto že to dívně začalo. Taxici mě neatakovali, vše bylo moderní, lide krásně upravení, a ženy??? Ano, ženy jsou zvláštní kapitola v Kolumbii.K tomu se dostaneme.
Girag v Kolumbii jsem našel v pohodě, nejdříve prošel bezpečnostníma kontrolami, všude stalá armada, policajti, vojácí, hlidky a tak jsem vicítíl, že tady jinak pořádek nelze udržet. Při vstupu do kanceláře mi slečná prohledla batoh, a šahala po celém těle, zda nemám zbraň.
Následně mi hezka slečna oznámila, že motorka dnes nedorazila, ale přide večer. No, stejne jsem s tím počítal, ale….ale nenechám se jen tak. „Slečno, zaplatil jsem, kolik sem musel.Vše dle dohody, vše v terminu. Tady je číslo od Lucy, zavolejte, a oveřte si, že mi slibila, že motorku ihned odešle!!“ Začala na tom dělát, a za 20 minut mi v krásné angličtině zdělila, že moto dorazilo, jen mé číslo nebylo ve systemu. Pak to šlo jako po másle, na celnicí se mě ujala příjemná paní, kolem 60 let, nabídla mi kafe, vodu, ja ji koupil čokoládku, a bylo to. Zhledli jsme se z Junim. Byl ok, akorat měl ulomene zrcátko. Omluvily se mi, a ja to vzál.
Velcome Kolombia. První dojmi byly skvěly. Již vrátna opět namě mrkala a laškovala, stejně jako paní na celnicí. Zistíl jsem, že to není v dobrém to laškování, ale že to je jen místní zvyk, a ….vyjel jsem do auty přecpane Novoty, plné smogu, plne dopravy, a plné lidí, který mě zdravili, otevirali okynka, zvedali palec na podporu, a usmívali se. Ano, přesně tak, jak já to mám rád, přesně jako ve státech, které jsou mi oblibene. Novota je plná motorkářu. Všechny mi troubí, a navazji komunikací na semaforech. A tak jsem se seznamil z Rubenem, který mě vedl do čtvrtí, kde jsou prodejni a servisi motorek. Zrcátko jsem dostal nove, mladík mi ho namontovál, něco musel uříznout, trvalo mu to 20 minut, a já mezitím zablokovál dopravu na ulicí. Policajti, kolemjedoucí, motorkáří, žebrácí, těchotní, všechny se sebrali kolem motorky a mě, a vyptávali se mě na rzne věcí. Skvěle. To mám rad. Mezi lidmi, příjemná atmosfera, a ujalo se mě pár kluku, který mi nabízeli ubytování u ních doma. Vybrál jsem si Jamesa. Proč zrovná jeho?? Dle mých osvědčeních standardu: byl čitý, mluvyl trošku anglicky, měl inteligentní brýle, a rovnátka v zubech. Takže musel byt z lepši rodiny. Jeli jsme do hezke čtvrtí. V Novotě mají všechny lepší čtvrtí sve policajty, sve hlidky, a dokonce i James se musel prokazat při vstupu do do bytové jednotky. Motorku jsme parkovali na parkovací místo pod bytama. Vše bylo hlidane a kolem do kola kolem bytových jednotek bylá mříž. James-u je 26, žije z mámou a sestrou, a dovážeji z Korei náhradní dily pro Hiunday a Kiu. Byt mají nový, a bydlý tady 14 dnů. Dostal jsem svů pokoj, odložil věci, James udělal sendviče, volal přitelkiní a kamaradový, a jdeme si prohlidnout noční Bogotu.
Bogota zatím namě udělala dojem špínaveho města, z moc dopravních zacp, špínavých budov, zanedbaních ulic a obchodu, ale to, co mi ukazali následně mi přátele, změnilo totálně mé mišlení. Jasně, před tím řemeslnické čtvrtí, a ted, centrum, vysoke moderne budovy, nejlepší světové značkové obchody, krásne bary, krásne parky, krásne bulvury, krásne autosalony, prostě, Bogota je to prave světové město. Lide jsou usměvaví, hudba, především SALSA hraje na každím rohu, v každím autě. Salsa je tady doma. Byl jsem překvapen, jaky mají mezilidsky vztah Kolumbici. Zaklepal nam na okynko žebrák, Willy, který řidíl, ho otevřel, pokecal s ním, placli si ruku, dál mu snad 10 centu, a rozjel se, žebrák ještě něco promluvil, on zařadil spátečku, ho vyslehnul, všechny se zasmáli, a jeli jsme dál. Ptál jsem se, proč si vzál na něj tolik času a energie, a odpověd zněla, že ted, posledních 10 let mají lide v Kolumbii k sobě hezky vztách. Všechny. Nehledě na to, že je hudy nebo bohaty. Další důkaz byla poulični prodavačka, paní , která má pět dětí, a všechny dostala na střední a vysokou školu, a to jen prodávaním vody, cigaret, kokakoli, čokolád a ruzních prvotinek. I s ní se bavili uctíhodně, podali si při loučení ruky, popřáli štěsti, a jeli jsme dál. I k sobě se hovali hezky navzájem. Dojalo mě, když jsem ráno přijel k motorce, a předek byl totálně zamaskovaný v igelitě, a když jsem igelit sundal, byl GPS ještě zabalen do hadru. Udělali to asi noční hlidačí. James mi řikál, že Kolombia je posledních 10 let velmi velmi bespečna, krade se sice v velkých městech, ale nezabiji a nepřepadava se už. To je pryč. Potvrdíl mi to starší jeho kamoš Willy. Dřive to bylo opravdu hůsty. Doslovně každy měl něco společniho z drogami, někdo vice, někdo meně, byly ohromni drogove kartely, ale po smrti Paobla Escobara a následně součastného 2x zvoleneho prezidenta, se to vše změnilo. Jen „málo“ (stále ale je to hodně ve světovem měřitku) kdo ještě se s tím zavívá ve velkem, a po těch jde tvrdě policie, nebo stát, kterému Amerika hodně přispívala technologii, helikopterama, a různíma vojenskýma věcma pro to, aby si to uměli uhlidat. Udělali i vyjimku, že součastní prezident, může byt zvolen znovu, a opět se očekáva, že bude mít velkou, velkou přednost před jinim kandidatem. Proto tady již kartely , který by stáli za zmínění nejsou, a přestěhováli se do Mexica, který právě se stáva stále nebezpečnějším.
I guerilla mají spočitano. Hodně rodin, které pro ně dělali, ba i samotní členove guerily se postupem času zařadili do normalneho života, žijou mezi nimi, ale už se nikdy nikdo nezminí:“Hele, tam ten byl guerilla“ Asi podobně jako v Kambodží rudy khmerove. Také už se nikdo nechlubi nebo zmíni, že byl u ních nebo je stále členem…
Takže Bogota mě večer přesvědčila, že je to mě;sto jak se patří. Krásne, velke ale smogu se jen tak nezbaví.
Rano si James vzál volno. Projižděl se semnou městem, a nechápal, kolik lidí se semnou „seznámi „ na každím semaforu, u každe pamatky, a prostě všude, kde se objeví můj stroj. Lide jsou skvěli. Užívám si to pořádně. Kolumbici mě nabíji z nějakou zvláštní energii, kterou již znám z minula. Jsou hladovy, hladovy se seznamovát z cizincí, se s nima povídat, fotit, a ..užastní. Fotil jsem, natáčel nádherné budovy a lidí.. James musel mít trpělivost. U jednoho semaforu namě česky promluvy Kolumbiec Diego. Žil v Praze. Dokonce jen 6 baraku od mého obchodu na Žižkově. Ihned mi dál adresy rodini a přátel, který bydlý a žijou na mé bodoucí trase na jíh Kolumbie. Kolem nás se opět sešlo kolem 20 lidí, včetně policajtu, který muselí usměrňovat dopravu kvůly davu kolem nás. Diego jim překládal, co já jsem Kolumbicum řikál, a oni se mě ptali.
Diego odjel, a mi jeli do centra, kde se to opakovalo. Opět policajti zablokovali trasu na silnicí, a lide se semnou fotili, ptali se a atmosfera byla nádherna. Miluji je, miluju tě Kolumbio. Na stranu mě vzál jeden pán, mluvil anglicky, a ptál se mě, zda o své cestě piší. Odpověděl jsem, že ano, skoro každy týden…. Prosil mě, zda mě může pozvat na freš džus ke stánku, že by mi rád něco řekl, a žačal: „Viš, Igore, mi mame špatnou reputací ve světě. Každy si misli, že prodavame jen drogy, a zabijime. Není to ták. Ta dobá je prýč. Jsme veseli, krásni lide, a potřebujeme lidi jako jsi ty, aby o nás psali, aby sem přijeli, nás „ochutnali“, a pák at si každy udělá názor……“ skončil, šel do davu, zařval:“Mi potřebujeme lidi jako Igor, který o nás bude psát dobře věci…“ a lide začali skandovát. Normálně na ulicí, za běžniho provozu, lide přibivali a skandovali. Fotili se semnou, a podavali mi ruce. Od biznismenu, do žebráku. Vše asi prot, že jsem dřive řekl, že je miluji, a že jsem překvapen, jak mě všude vítaji, se smejou, rukujou, ale ještě den před tím, jsem měl noční můry s toho, že jdu k Vám, do Kolumbie. Řekl jsem znová anglicky mluvicimu panovy: „opakuji, Kolumbie udělala namě dojem jako žádný jiný stát centrální amerických republik, citím se tady bespečně, citím se vesele, citím se nabytý z energii. To vše jen kvůly Vám. Děkuji, Vam, a prosim boga, at se Kolumbii daři, at je bespečna, at se rozvíjí!!!““ skončil jsem, on přeložil, a mamky a žensky mě začali obímát. Dostával jsem talismani, Svate Marie, kameny, křiže, a udělál tisíc fotek. A to vše jen tak na ulicí, když jsem chtěl natáčet krásu Kolumbijských žen. Začalo to u Sandry, sestry Jamesa, u kterého jsem spál. Než jsme šli spát, mě vzál k ní do bytu u přitele. Mezí dveřmi jsem zahledl nejdříve dlouhe, štíhle nohy, kterým nebylo konce. Uzky pás, a pohled následoval mezí bohate , velke plíce, které jen lehce překryvale dlohe rovné černe vlasy. Výše mě zaujali už jen zby, nos a překrásne očí. Ja si jen řikál. Co pak to je tady opravdu národním sportem, byt krásnou ženu?? Ano,Kolumbiky jsou v latinske americe známe jako nejheščí ženy, a to mohu lehce potvrdít. Navíc velmi přijemne,sexy, laškující, a srdečne. Většína z ních je překrásných. Sara mi vysvětlila, že jini latinskoamericky národí jsou většinou indiánského původu, ale oni jsu většinou míšencí. Večer jsme se procházeli v centru, na pěši zoně, a já jen……no, jen jsem měl honosne fantazie, a probudil se z „rukou v nočniku“. Ženy jsou vysoky, štíhle boky se jim v pomalím, a sexy ritmu hybou z leve na pravou stranu. Jejích očí jsou velke, obkolpene silnima tmavýma řasama, a plet není až tak tmava. Obvykle mají rovné dlouhé vlasy, elegántí oblečení, a ukazují třetinku prsou. Usmívaji se, a jejích červená rtěnka nepopraska. Uplně vidím ty žení, jak v ritmu salsy hybou z boky , z svýma dlouhýma nechtama se ponoří do kůže, přivřou očí na pů, jen jak to umějí ty největší svůdnice, kousnou se mi do ucha, a řeknou v sexi španělštině: SI, SI, CLARO, Tu Este CALIENTEEEEEEEE.
Odpoledne jsem dojaty z Bogoty odjel, a těšil se na zíštění, zda jen hlavní město je takové, nebo cela Kolumbie je tak příjemná. Ted tady a ted vím, že celá. Zastavili mě policajti, jel předížděl jsem na dvojte čaře. Opět zabraly falsifikaty techničku a řidičáku, chtěli opět pojištění, ja jim opět ukazal Carnet de passage, a opět to zabralo. Když jsem mu ale ukazal nášifku na mé bundě „ POLICIE ČR“, přizval kolegy, a už jsme se jen smáli a bavili. Už nebily tak uřední. Jel jsem dál překrásnou, nádhernou přirodu. Igor, motorkář z Las vegás mi říkál, že až uvidím Costa Ricu, tak budu vedle. Měl pravdu. Kostarika je nádherná, je super. Ale Igore, vzkazuji ty, že bys měl asi přemyšlet o prodeji pozemku v C.Rice, a koupit ho v Kolumbii. Rozdíl je jen ten, že krajina tady je velmy podobna, pro mě osobně i heščí, divočejší, ale ty lide tady se z Kostaričanama nedaji srovnávat.
Sudán, Irán, Arménie…dostali jste ve mém srdcí velkého , ba obrouskeho konkurenta v státech, který se mi utkly v pamětí nejvice dle přijemností.: Kolumbie bude od ted Váš soupeř.
K dnešku dodám jen to ještě, že jsem v male vesničce zahledl nádherný pohled na kopce a řeku, zastavil se, tam byla restaurace, a staršímu pánu jsem se španělsky snažil vysvětlic, co chcí za jidlo, on se mě ptál, od kud jsem, řekl že z Čech, a on namě začal, že umí Srbochorvatsky, že vystudovál a diplomoval z ekonomie v Belehradě, zná moc dobře Slovínsku, a udělál mi objed, jak se patří. To jsou náhody. Hádejte, zda jsem za ten oběd platil nebo ne.
Odjel jsem dále do kopcu, po nádherné cestě, už se stmívalo, a spím v male vesničce kde před ní a asi za ní je ozbrojená armada. Citím se bespečně, procházím se po vesničce s kufrem od počítače, piji pivko, a Kolumbici semnou stejně přijemně jako v Bokotě komunikuji a ženy laškuji.
Gratuluji ty, že ji to přečetl-a.