V hlavních správach TV Paraguay

V hlavních správach paraguayske TV
Spal jsem u celniku. Samý chlapy. Žádne ženy kolem, aby nedochazelo k potyčkám. Vaří, pijou, mají psy, a to je jim také jedina zábava daleko na severu Paraguaye. 750km vzdáleného od hlavního města Asunción. Dali mi najist, a spál jsem v stanu u celni budovy. Razitko do pasu, a doklady pro motorku dostanu až 230km daleko, v male vesničce vprostřed pouště. Jel jsem po nove asfaltové silnici. Žadne zatačky, žádne kopce, prostě rovina, a stále vice vedro. Teploměr na slunci ukazovál 49 stupnu. Rozepnul jsem si bundu, kalhoty, a mazal na jih. Fotit nebylo co, kromě možná krásných stromu baobab. I policajti a celnici ve vzadlene vesnicí byly stejně mili a přijemni, takže jsem se ujistil, že v Paraguayi se budu mít opět fajn. Sem turiste moc nejezdí, protože v Paraguayi kromě prezidentského palace není toho moc k vídění, ale je to balsam na duší po Bolivii, co se tyka lidí. Cesta pokračovála dál, a vice jsem se blížil Asoncionu, vice bylo horko, přesto, že jsem do města dorazil pozdě odpoledne. Chtěl jsem si nechat vyměnit všechny žárovky, co mi popraskali na boliviskych silnicích, ale neměli je. Našel jsem hotel z klimatizací po dlouhe době, a také tekla tepla voda. Umil jsem se!!! Mislim, že po 9 dnech. Voda byla černá, z vlasu mi tekla špína, a vyprál jsem všechny věcí. Vlasy se usušili, a trčeli mi na hlavě jako rošťákovy. Bily měkke. Něco jiného než jsem zvikly poslední dobu.. V Bolivii byla zima, tepla voda obvykle netekla, a studena jak kde. Cítil jsem se jako člověk. Najal jsem taxik, a jako pán se projižděl po městě od pamatky k pamatce. Vlastně jen k prezidentskému palaci, a ke kostelu. Řikám taxikaři, at jede dál, at mi ukáže vše, co je tady zajimave, a bohužel jen smutně odpověděl, že tady opravdu nic není, tak jsme alespoň jeli do slumu, kde žijou chudí lide, a je plno kriminálu. Zavřel okna, a musel jsem mu dat ruku na to, že nebudu vystupovat, aní fotit, protože by mu rozily okno..Drstne. Lide žiji huře než zvířata, a divne je to, že ihned za centrem, ihned u řeky pod nádherním náměstím a blisko prezidentského palace.. Rozbite chatrče z hlinikovou střechu, bez oken, všude kolem bordel, děti polonahe na ulicí řvou, mládež většinou bere a obchoduje z drogami, opili jednincí se povalovali na silnicí, že musel taxikař jet opatrně, aby jim nepřejel nohy. Hudba řvala z každe chiše, a psi se nekontrolovaně potulovali všude kolem.
Odvezl mě na pivko do restaurace, kde místní futbalovy klub slavíl vítěztví. Zaparkovali auto u zahradky, pustily pořádnou latino hudbu na plne pecky, a tancovali. Přizvali mě k stolu, a bavili jsme se. Bylo již jedenáct v nocí, a naprotí hotelu byla nejlepší Asucionska diskoteka jmenem Afrika. Šel jsem dovnitř, ale nikdo ještě nebyl. Život v latinske americe všude začina až kolem pulnocí. Postupně přihazeli lide. Krásne , překrásne holky sněde plety, krásnim zadečkem, dlouhe černe vlasy jim lehce hladily hola ramena, postupně vházeli jedna za druhou. I muží jsou tady machoty. Tmavy, černe očí, …hm, přeně typ, jaký se libí europankam. Trošku jsem zapařil, ale nepřehnal jsem to, jelikož jsem byl hotový s cesty. Mám za sebou 750 km vedra.
Byla neděle, a já jsem musel koupit kameru, žarovky a vyměnit peníze. Dopoledne jsem zustal v hotelu, kde mě hladila klimatizace. Psal jsem reportáž, a posilál obrazky. Odpoledne jsem předce vyjel koupit kameru. Již třetí. Doufám že poslední, ale předce musím natočít ještě poslední část cesty. Lide u obchodu mě obklopili, a povídali si semnou o cestě. Postupně přihazeli , a odchazeli. Skysnul jsem tam dvě hodini, načež jsem se rozhodl, odjet, ale vratní mi řikál, že je novinářka z kameramanem Paraguayske TV již na cestě, a že musím počkat.. Přijeli, a natačení a rozhovory začali. Nejdříve jsme z angličtini překladali do španělštiní, musel jsem se naučit, co budu řikát, proběhlo par skoušek, a já se styděl, jelikož kolem mě bylo možná dvěstě lidí. Cele náměstí lidí, můj Juny, a já. Budu v hlavních správach v sekcí, „Co se dnes dělo v Asoncionu“. Mluvyl jsem o sve cestě, proč to dělám, kudy jsem projel, kde se mi nejvice libilo a nelibilo, zda mám nebo nemám nějaké problemy z motorkou, banditama, visama, a lidma vůbec, a nakonec jsem řekl, že lide na světě nejsou tak zly jak si mnohy myslý, a že bých přál každému projet svět, protože jsem si jist, že by to poznamenalo každého pozitivně, a mezilidske vztahy by se pomalu, ale jistě zlepšily. HUK – domluvyl jsem… Pote mě pozvali na nejlepší objed za možná posledních 5 týdnu. Domací kombinací italských specialit z různima omáčkami, vše nobl připraveno, čisto,a draho. Často jsem na to jidlo ještě dlouho pote vzpomínal.
Další den mě mnohy poznavali, a chtěli, abych se jim podepsál. A to v jiných vesnicích a městech.
Ceta mě vědlá směrem Brazilie. Krajina zezelenala, a také jsem projel dva kopečka ve výšce kolem 100m n.m. Hliná byla stále červenější, a já miluji kombinací zelene trávy a červene hliní. Konečně něco, co můžu fotit. Podel cesty jsou rozsáhle rančí z spokojenim dobytkem. Maso tady je vinikajice, mám radost kdýž ho jim, hlavě s toho, když vidim, jak se krávy hezky pasou na huste zelené trávě, bez kostni moučky a jiných svynstev. Lide jsou většinou zemědělcí, žije jich v Paraguayi asi 5mio, a většína z nich bydli v hlavním městě, a zbytek na rančích. Paraguay je velky stát, ale velmí zřídka zabydlen. Nejlepší auta v latinsky americe mžu vydět právě zde, a ne proto, že by lide bili bohatší, ale proto, že na auta se nevztahuje clo a daň, takže brasilci i argentinci kupuji auta lepšich značek právě zde.
Ubytovál jsem se v hotelu Transit , na nadraží ve městě Coronel Oviedo. Zhruba 150km od Brazilských hranic. Jel jsem po hlavní male uličce, a postupně mě obklopili motorkáří na malých upraveních motorkách. Kolem 30 jich jelo předemnou, vedle mě, a zamnou. Všechny mi pomohli schánět žárovky a před tím hotel. Ptali se mě hlavně na motorku. U ních není možne koupit stroj výšších kubatur, proto se jim mých 1100 kubiku zdalo strašních, a 240 na tachometru nepředstavitelných. Prosili mě, jestli přijedu ještě ven, až se ubytuji, že si dame pivko, a budeme si povidát.
Před Brazilií naštěsti trošku ubylo tepla, bylo přijemne, a celni uřednicí mi rychle a bez problemu vystavily nove povoleni do Brazilie. Velcome Brasilia. Těšil jsem se na tebe. Žijou tady nejlepší futbaliste, Pele, Zico, Ronaldo, a jiný mistří. Lide zde jsou temperamentní, žijou tady běloší, černoší, míšenci, a všechny se něják hezky mezi sebou snášejí. Brazilie je momentálně ekonomicky nejúspěšnější stát latinske Ameriky. Je největší, a cizi investory z radosti investuji a staví fabriky kvůly levne pracovní sile. I Brazilcí namě udělali ihned super dojem. Řidiči mavaji, lide na ulicí zdraví, a všechny jsou neustále vysmáti. Uau, panove, také ženy patří mezi nejkrásnější, plně srovnatelně z Kolumbii, ba možna i Helči, vice exotičtější, vice karibský. Miluji ten jejich uvolnění usměv, z krásnima bilima zubany, obdanýma snědou pletí a červenou pusu. Už se mi s těch žensk mota hlava. Každa mi připada krásna po takove době absence ženského těla.
Jel jsem do města Iguaso, kde jsou nejheščí vodopady v jižní americe. Najal jsem autobus, a odvezl se z jinima turistama do parku. Vodopady jsou fascinující, srovnatelně krásný z Niagara falls, i Z Viktorinima vodopadama na jihu Afriky. Miluji velke vodopady. Vzal jsem si na ně cele odpoledne. K večeru jsem odjel do Argentiny, a ubytovál se v Hostelu ještě z jinýma cestovatelama. Přál jsem si jen jedno. Obrouskou horu masa argentinského dobytka, a vyhledál nejlepší restaurací, a objednál PARILLA. Je to mix grill , ruzne klobasy, druhy masa, a i malý bifteček k tomu. Jedl jsem, uživál, ale nevešlo se vše do meho zmenšeneho žaludku. Do Brasilie se ještě vrátím trošku jižněji.
Prší, prši a prši. A to ihned po ránu mě totálně promoklo. Snad poprve z Alasky pršelo tak dlouho, a tak silně, z silnima bleskama, že jsem musel zastavit na autobusove zastavce, a čekát hodinu, než se trošku děšt uklidní. Nešlo jet. Oblečení se mi lepilo na kuží. Kombineza nepomohla. Jel jsem dál. Červena hlina mi uplně zašpinila oblečení i motorku. 300km musím sjet proti jihu, abych se opět vratíl do Brazilie. Hraniční formality tady probíhaji v pohodě, bez problemu, front, uplatku, a z usměvem. Takže jsem se rýchle ocitnul v Brazilskem městě ITAQUI. Viliam, mistni novínař z velkým fotakem mě ihned vypátral v hotelu, přišel zamnou, že mi ukáže město, a uděláme rozhovor do místních novin. Přizvál k projížďce ještě nadhernou a osamělou Carlu na chopperu. Její krásný zadek se přilinal k malemu sedátku, a křehke ruce se sotva udrželi na řiditkách, když přidala plyn. Mělá dlouhe černe vlasy, a vychlastaný, ale sexi hlas. Po rozhovoru jsem si přál opět jedíně, ochutnát pravou Brazilskou večeří. Pozvali mě do skromne chyše, kde majitel udajně nejlepe připravy hovězí maso na špějli, posipaný parmezánem, a pomalu upečený. Každy z nas dostál malý taliřek, a kuhař nosil každých pět minut jiné maso, a ořezaval postupně kousečky masa z špejly, a každému dál trošku. Maso bylo štavnate, lehce krvave, a nádherně měkke. K tomu pivo, a nechybělo nám nic. Velmi levne. Vše dohromady nestalo více než dvě stovky korun českých. Wiliam musel domu, a Carla mě pak odvezla do hotelu.
Druhy den jsem jel dál. Na jih. Užil jsem si opět jizdí, brazilcu, rumby i masa.V městě Uruguajana v Brazilii. Chtěl jsem v městě Uruguajana zustat další den, jen tak lenošit a uživat si přijemnich lidí, ale musim na jih. Musím být za 5 dnů v Argentině. Čeká tam trpělivě namě sestřenice NINA, která odjela před lety na dovolenu do B.Airesu, se zamilovala, zustala tam, a provdala. A také zamnou přileti kamarad Matijaz ze Slovinska, který chce jet semnou až na jih, až do Patagonie. Proto musim jet. Před sebou mám ale ještě zhruba 1300km, a hlavně stát URUGUAY. I tady celnici laškovali, mě fotili, a byly rádí, že vůbec někdo přijel ten den. Nabídli mi spani u ních, ale den je tady dlouhy, a jedu dál. Uruguay je chudši než Paraguay i Brazilii. Domky a auta podel silnice jsou stare, zrezle a ve žalostnem stavu. Lidi troubí, mavaji, a hvízdají. Skončila první vesnice, a já opět jel unuděnou silnicí podel které se na obrovských plochach pasle kravy. K foceni nebylo vůbec nic. Snažil jsem se, ale ….nebylo nic. Horko 39 stupnu, cesta bez zataček, a kolem nic. Najednou mě ze „jezdicího spánku“ probudíl skok, a řev. Něco jsem přejel, ale stále nevím co. Otočil jsem, a vyděl rozpůleného krásneho Gekona ležet na silnicí z skrvacenim žaludkem v puse. Ocas mu odletěl kousek dál. Přejel jsem to ubohe krásne zvíře. Ani nevím jak rychle, a od kud mi vlítnul pod kolo. Ještě se trošku hybal, ale brzo umře. Chudák.
V prvním městě Salto jsem musel vyměnit peníze, najist se, a najit někoho, kdo mi opravy světla. Žarovky jsem vyměnil, ale nesvití. Klucí ve dřevěný rozpadající se dílně se práce ujaly z radostí. Rozebrali přístrojovou, a zistili, že mám vypadlý kablik. V Saltu jsem vyděl neskutečně hodně žen na motorkách. Často i z dětmi. Město bylo překvapujíce moderni, čiste, krásne budovy a obchody, banky, a hotely. Na terase jsem si dal kolu, a seznamil se z párem vedle. Bylo neskutečne vedro. Přespal jsem v hotelu, a šel se procházet. Dozvěděl jsem se, že na jihu stávkujou celnicí, a že do Argentině musím jet za 200km v Frai Bentos, a ne z trajektem z Colonie. Škoda, těšil jsem se na lod, moře a tu atmosferu kolem lodí… V Argentině už jsem byl na severu, najel sice po ni 500km, ale až tady oslavuji svůj poslední stát. Vlastně předposlední. Ještě jsem zapomněl Chile na jihu. Takže …..vlastně jsem z jednu nohu na cilí… Před sebou mám zhruba posledních 8-10-000km. Jedu na jich, do vysněneho cíle, do Ushuai. Patagonie. Najeto mám přeně 40.000km z Alasky, celkem 212.000km. V B.Airesu mě čeka Nina, Matjaž, V Asoncionu – Paraguay jsem si koupil po internetu letenku, a předemnou se otevíra obrázek do nebe dotikajicích se výškové budovy překrásného hlavního města , Buenos Aires. Jsem štasten, je teplo, slunce svítí, hustý provoz mě pohltil, jen sleduji auta předemnou, a spívám si nahlas. Nevím proč zrovna CHICHITITA od ABBA. Hm, nevim proč. Tečou mi slzy štěstím. Jsem skoro na cilí. Uvidím konečně někoho blizkeho příbuznou, kamarada, a za dobrý měsíc i své milovane děti. Za vanoce budu doma, v Praze, a přide i má rodina ze Slovinska se podívat na vyhublého Igorka.
Pěkně Vas zdravím