kdo jsi?? To je MůJ pozemek, vypadní

Kdo jsi?? To je můj pozemek!!! vypadní

Prosím, prosím, než začnete čist tuto dlouho reportáž, a nemate čás, prosím, přečtete si alespoň konec. Moc prosim.

Nechál jsem se unášet vlnou aut, která proudíla z Chicaga. Již ve středu městá jsem vyjel na vypadovku, a držel se čísla 90. Tady jsou silnice označene čisli, a ne směrovkami z nápisy měst. Neustále jsem se držel čisla, a musel držet předepsanou rychlost, a srfovál jsem na vlně z ostatnimi auty. Jeli jsme rychlim tempem, zhruba 100 km za hodinu. Žádne bržděni, zástoje. Byla neděle. Trvalo zhruba 70 km než jsem se dotál z města. Byla ulevá. Opět jsem jel na své tempo, opět sem mohl pozorovát zeleň kolem silnice, opět se lidé stali přijemnejši než ve městě. Tam jsem se párkrát potřebovál na něco zeptát, a párkrát se mi dostala ignorance, pohled pryč, a vyhybali se mě na kroky stranou. Jestli jsem smrděl?? Nevím. To zajiste také. Že vypadam jako bezdomovec, když mám bradu?? To také. Ale předci jsem bily, z ruksakem na zadech, a dotykem na břiše. Ano, je to ták, mě tvrdíl Nikos, policajt, se kterým jsem se zeznamil první den. Navíc je poznát, že nejsem američán, a tak si lide mislí, že je chcí obtěžovat. Také už vím, proč se mě třikrát chytli socialně slabší americky občane tmavé pletí. No, protože jsem blbec, hodný a naivní okamžitě, když pomě něco chtěl, ochotně odpovídál, se mu dívál do očí, a to je zasadní chyba. Jo, byl jsem jediny, kdo asi ten den měl na něj 5 minut, že ho vůbec registrovál, a to je ta chyba. Ignorovát, ignorovát, ignorovát. To je tady zasadné pravidlo. Naučil jsem se, a měl sem klid i já. Ani v obchodě už nebyl ten přijemni pozdrav, usměv ale vysvětluji si to tím, že tám pracovali většinou cizinci, indové, černoší nebo mexikancí. Vyděl jsem chicago, je nádherní, má sílu, je fajn, je beautiful, ale Igorku, jdí pryč.
Slunce svítílo, byla neděle, vyjel jsem z dálnice, a jel jsem lokální cestou nejkratší možnou dle GPS směrem na Cleveland. Vesnice jsem míjel pomalu, motorka si jen brulala potíchu, dodržovál jsem všechny pravidla, a pozorovál krásu zdejších vesnic. Všechny baráčky, mále i velke do puntíku vyšperkovane, upravene, rostomile ozdobene, všechní sekali trávu, mily auta, dětí se hráli na jedine atrakcí, kterou všechny kolem domu mají, a sice tobogan. Každy kromě velkého pick upu má ještě obytní auto, člun a buick, nebo Merkury. Ty bohatší i cadillac. Eu aut jsem moc nevyděl, po případě audi nebo BMW. Připadal jsem si jako v čechach, když si občás ukradnu čás pro sebe, a udělám kolečko po vesnicích kolem Prahy. Měl jsem v umíslu najet dnes takových 400 km. Více ne, protože mám spoustu času, a nebudu trpět, jako na začátku cesty. I když tam to rychleji utíkalo, jelikož nebyla doprava, rovné silnice, a jen přiroda, přirodá.
Na pumpě jsem si opět dál již snad po sta instanční polivku, kterou koupim na pumpě, a pak v růžku vždy je pro takové připady jako jsem ja, nachystanou spoustu omaček: barbique, kecnul, cibulová, mexicka atd. obvykle do polivky vymačkam všechní, nadrobím do toho chleba, a zaliju horkou vodu. Po 5 minutach je hotová. Mezitím se vždy povídám z lidmi, který se nastřádají kolem motorky, a jsou fascinovaní, a tak se opět stalo, že mi chlapik věnovál krabičku cigaret, a nabídnul peníze. Nevzal jsem je. Nepotřebuji je. Splnuji dení limit, a tak to ma být. Hezky je, že až je nebudu mít, vím, že přežiju.
Jel jsem kolem nádherného jezera, zastavíl a šel se podivát na pláž, kde byl písek, a vysoke vlní. „Kdo jsi, co tady chceš, to je můj pozemek!!!!““ se ozvalo spozadí, a stary, šedivy pán se potácmo řitíl kemě. Nejlepe udělat ze sebe vola ihned na začátku, a bude to jsem si ihned řekl.: „ Jsem Igor, a při cestě kolem světa na motorce jsem právě narazíl na nejheščí plaž, co jsem kdy vyděl.Omlouvám se, jestli sem Vám tím způsobil potýže, ale potřebovál jsem si odpočinout.“ A čekál jsem na očekávanou reakcí. Přišla. Jimmy změknul, zeptál se mě ještě na mnoho otázek, a na koncí jsme se rozloučily jako stary přátele z podáním ruky, a popřáním štastní cesty. Ale vyděli jste Amika, jak ihned zdůraznil, že to je JEHO, a NIKDO, tam asi nemuže. Jo, to jsou oní. Co je moje, chraň buch to ohrožovát nebo používát. Materialisty na prvním místě.
Když jsem v dalším městě vyděl nápís Budapešť, a Hungarián restaurant, poměl jsem si na gulášovou polivku, a hlad jsem zrovná měl, a otočil jsem se přes dvojitou čáru, a zaparkovál před restaurací. Jo, měli jí. Pěkně červenou, z njočkama, spoustu měkeho hovězího masa, a byla páliva už tak, ale ja si tam ještě o paprikovál z čili papričkami. At to stoji za to. Stalo!!byla lepší než tenkrat v Madarsku. Platil jsem 7 USD, a také řekl číšníkovy, že to bylo super, a nechál mu svych (povinnych13% pokud ste spokojen).
Pokračovál jsem cestu k dalšímu z jedních z 5 Velkych jezer, jak se jmenuje tato oblast USA.
O Amishes jsem Vám už psál, a musím říct, že jsem byl tak fascinován těmi to lidmi, že jsem o ních přemýšlel často, a ptál se lidí, at mi řeknou co vědí o ních. Bylo mi tenkrát lito, že jsem je nepoznál více, ale doufál jsem, že je potkám ještě, a vezmu si na ně čás, a rád bych u ních bydlel, pokud mě vezmou mezi sebe.
Stalo se ták. Opět jsem výděl ceduli dle silnice, že jsem v Amisch country, a jezdily kolem s kočáry, a chodily dle silnice všechny v bilích košilich, černích kahotách, velkou bradu, a na hlávě jím stín před sluncem dělál černy klobouk. Byl jsem ve vesnicí Essenchof. Zastavíl jsem v restaurací, postavíl motorku, dál si samozřejmě ručně vymačkaní džus, a čekál, čekal. Byla to jejích přirodní restaurace, kde vše dělaji po staru, pečou buchty, koláče, vyvařujou polivky a pečou maso. Byla neděle, a po mší se zastavovali na čaj. Nebyla jim až tak zajimava motorka, ale tentokrát vyjimečně já, kolik jsem toho vyděl, a že jsem to dokazal, mě musel asi opatrovát buch, nebo si neuměji představit nic jiného. Byl jsem na dobré cestě k seznámení se. Vzali si čás. Já také. Svěřil jsem se jim, že bych rád poznál jejích kulturu více, že dnes nemám kde spát, a zda mužu postavít stán u někoho na záhradě…… „Spat budeš u nás, Igor.Jsi dobrý člověk, a dveře jsou ty otevřene.“ Uau, přesně to jsem plánovál, chtěl, a toužil po tom. Zvolil jsem správní postup. Sledovál jsem Fridricha a jeho rodínku, jel za kočárem, a byl jsem nervozní, plny adrealínu.Na kočáru ze zadu jim se jim sluncem třpytil červeny trojúhelník, který si nakonec museli namontovát proti své vůly, ale když jim pastor řekl na základě americké vlády, že to je pro jejích bezpečnost, nenamitalí. Musí ho mít každy. O níc vlástně nešlo, jen ty lide byly fascinující. Nedostupní, žili po okraji společnosti, nechali druhé byt, a byly nechání žit. Žit poklidnim spůsobem, jako před 200 lety, a ne před 50, jako jsem psál dříve. Přišli jsme domu do krásně natřeneho bíleho domečku. Mohl jsem zaparkovát na zahradě, vždyt to můžeš, jen mi se nesmime dotikát a jezdít na motorce. Z skoro každého okna, otočeného na záhradu zírala dětska,vařečka, pokrytá z blond vlasy. Blond asi proto, že to jsou potomky holandskych a staroněmeckých křesťanu, který v 18 století nenašli místo v EU, respektive jim tehdy EU zákon neumožníl žít tímto způsobem v Německu-Holandsku. Všiml jsem si, že i oni mluvy Německy, nebo tomu podobně. Jen v pátek když mají dětí volno, mohou tak hovořit. Jinák v škole anglicky. Školu má každa vesnice, a tam nechuději američane. Oni se mohou vzdělavat jen do dokončení 8 třídy. Dále nikdo nejde. Víra jim to zakazuje. Nechtěji se vzdělavat, a byt nastrojí moderního života. Nezajima je politika, kultura, sport, život kolem njich. Manželka Loryan byla oblečená skromně, v fialových šatech bez knofliku, a bez zipu. Nepoužívají je. Všechny byly bosi, kromě otce Fridricha. Přešlapoválí po písku, a z baračku přišli se namě podívát jeden po druhym. Měli zatím 9 dětí, ale další zajiste přídou. Průměr v rodině byvá kolem 15 dětí. Vše proběhalo ve slušností a pokoře. V klidu, žadne řvaní, matka hladíla nejmladší tří, a já se svlekl do civilu. Slibíl jsem otcí, že žádne kamery, roťáky, ba dokonce hodinky jsem uzavřel do kufru. Měl jsem sandaly, kalhoty a svetr. Rozhlidnul jsem se po záhradě, kde se pasli koně, pobíhaly slepice, husy a ovce. Ve stodole bylo nářadí, pro orány půdy, samozřejmě je táhnou koně. Plno ovocních stromu nám dělalo přijemní stín, a matka mi přinesla v hliněné nadoby vodu.
Fridrich odpovídál v klidu a z nadšením na vš moje dotazy. Byl jsem překvapen, vlastně any ne, že jim americká vláda odpustila placení sociálních přispěvku, daní a také nemuseji můží na vojnu. Dostali vyjimku. Dětičky byly ostříhaní „na panvu“.Připadalo mi ale bohužel opravdu tak. Zastřihaní, bez tvaru, vysoko nad čelo. Koukali na mě, nejmladší holka byla roční, nejstarší kolem 15 let. Hladil jsem je, a oní mě koukali zajimavě ze svýmá, většinou zelenima očima. Měli pochazene po dvoře jednoduche hračky, jake jsem vyděl v Africe, většínou vyřezane ze dřeva. Některý Amishove se živějí tím, že jsou dobrý řezbaří a výrobcí nábytku. Velmi kvalitního, z masivu, a smontovaného tak, že vydrží po generace. Američane je velmi rádí kupují od ních, a také zeleninu, ovoce a vůbec jsou velmí oblibene jijeích výrobky. Nepoužívají lepidla, ani nic. Vše je velmy BIO.
Vstoupil jsem do domu. Jako vždy, mi očí zahledli na podlahu. Má deformace. Samozřejmě plně masivní prkna, přitlučena na trámy. Davaji dojem stare, selsky podlahy, která musí vrzat. (ne, nedělám si alibi, až Vam udělám vrzajicí parkety). Skříně byly masivní, postele také. Kuchyn byla jednoduchá, nadoby železné, zavařene a z části černe, kelimky byle z hliní, a jidelný příbor dřevěný. Uau, jako v muzeu. Všechny hodily bosy. Sundál jsem si ponožky, a bos chodil také. Nebál jsem se, že budu špinavý. Jsou čistotní.
Ukazali mi postel, na které budu spát. Pokoj si budu dělít z dalšíma čtyřma dětma. Nikde jsem nenašel spínač pro rozsvícení lampy nebo zásufky. Elektiku nepotřebují. Svíty petrolejkou nebo plynem. Matka pere ručně, nepouživa ovšem prášek, ale pouze midlo vyrobeno z kosti.
Podlahu neluxuji, ale zametaji, a z drátěnou kartáčí umívají jednou za tří dni. Sedli jsme si za stul, a matka dala na stul zeli, a něco podobného njokum, nebo haluškam..Modlili se. Vlastně jejích cely den probiha modlidbama. Nevadilo jim, že jsem je pozorovál. Děti byle slušne, akorad nejmladší tří chudačci ještě nevěděli, co po ních rodiče chtějí. Hráli si z hračkami na zemi v klidu. Jedli jsme, nepovidali, a po večeří pili vodu, a povidali. Otec vyprávěl, že i pro ních je občas těžko udržet tradični způsob, proto jsou nucení vyrábět nábytek, prodavat zeleninu. Malo který mládenec nebo holka změní víru, a odejde. Stane se to vymečně. Samozřejmě jsem se na to musel ptát, zda se to stane. Ptál jsem se, proč si neusnadnít prácí z traktorem, pračku, lampou……..Ne, nepřipustne. Jsme takto štastní. A byly. Co jim ale rozhodně nechyby, je láska vzájemna, respekt do druhého, at už ciziho, komunikace ve rodinem kruhu, takže nudu neznaji. Po večerech při petrolejce hraji každy den ze všemi dětmi hry, šachy, člověčw nwzlob se a různě. Dětí pomalu odchazeli spát. Nejstarší cera a kluk pomahaji již v 5 ráno podojit krávy, další dle stáčí pad mleko odvezou a tak dále. Jen ty nejmladší zatím prácí nemaji. Vše je třeba stihnout před tu „blbou“ školu. Nepotřebuji znát číst a psat. Otec mi také řekl, když někdo z komunity staví barak, všechny mu pomahaji, barak je postaven obvykle do 14 dnů. Neexistuje tady že bychom nepomohli jeden druhemu. Minule Před 6 lety sousedovy barak shořel, za týden měl novy, a rodina se rozmistila po okoli. Potřebujeme li platit třeba operací, všechny se na to složime. Všechny se ucivame a jsme jedná velka rodina. Respektujeme se navzájem, a nikdy nikdo nikomu neubližujeme. Vím, že to muže bolet, znám to z vyprávění, dodál. Sňatky probíhaji vevnitř komunity. Poslouhál bych ho celou noc. Musel ale i on jit spát. Nemohl jsem usnout. Měl jsem plnou hlavu. Uau, nadherní večer. Připomněl jsem si africke večery s kmeny. Jak romanticke, si mislime, že?? Ale kde pák, bratří moji. Vůbec to není romanticke. Jo, možná ta plynová lampa v rohu, a vrzajicí podlaha, jinak je to tvrdí realni život o přežity. Hodně z nás, i já jsem pomyslel, ježiš, takle bych chtěl žít. Ja tedy ne. Jsem moc pohlceny tímto světem, vymoženostmi, který nám usnadňuji život. Zamislete se, jak jste nervozní, když zrovná když chcete jit na velkou v nocí v koupelně rupne žárovka, nebo se Vam zrovná ted zasekne počítač……ha ha ha, to je co? Hm, přiznám, jsem stejní, a jini asi nebudu. Tento večer mi přinesl bohatou zkušenost, pohled na uplně, uplně jiny svět, pohled, jak žili před dvě stě lety, a možná tenkrat to bylo normální, ted opět řikám, jsem jinde. Bohužel.Nebo bohu dík? Nechám na Vas.
Ráno chlapci Byly prýč, zustala tam matka, a pár děti. Probudily mě opatrně, ani jsem raději si nevyčistil zuby, protože jsem nevěděl, jaka bude reakce, vypil čáj, a odešel. Uf, doufám, že na tento krásny den nikdy nezapomenu.
Jel jsem s plnou energii dál, směrem Bufalo, kde jsou Niagara vodopady. Našel jsem překrásný kemp u jezera, přijel jsem sem brzo, stačil vysušít všechny věci, seznamit se ze sousedama, dopit zbytek slivovice, a užívat po dloooouhem čase až od Austrálie pří jednom z nejkrasnějších západu slunce v životě. Fotil jsem ho snad 100krat, mislel na své blizke, ležel na travě, a pomalu dopijel pivo. Zítra budu mít před sebou opět jeden z dívu světa. Rozhodl jsem se na nje podivát pěšky, ze všech strán, a vzal jsem si na to cely den.
Už brzi rano jsem vyjel do města, zaparkovál za darmo, vzal kameru a foták, a pustil se do toho. Voda bušela ze všech strán, a bylo to tamožny. Překrásné, a dojemne.Vodopaday jsou heščí z Canadske strany, proto jsem šel přes most raději pěšky než na moto. Kdyby mě náhodou nepustily zpět, tak mám alespoň nějáky důvod v USA, proč tam musím. Potkál jsem 3x různou skupinku čechu, je oslovíl, prohodili jsme pár přijemnich vět, a loučili se.
Mislim že jsem u vodopadu nastydnul. Pronajal jsem si vyletní lod, která nas odvezla až pod vodopadí, kde „pršelo“ jako ta nevětší průtrž, ja byl nalehko oblečení, zafoukal větřík, a Igor je v prdely z ucpaním nosem. I ta slivovice mi nepomohla, proto jsem si v duty free shopu koupil JIM BIM za 12 usd, a budu při piti vzpomínat na zlate pařby z kamaradem Rokem.
Do kempu jsem se vrátil opět za slunce, lehnul si na pláž, uvařil polivku, a pil pivo.
Při tom Vam ale piší tuto reportáž, a……přemyšlel o inteligentni konverzací před vodopady, když mě odchytyl, jak jsem se balil na motorku. Ptál jse mě, proč to dělám? Proč cestují, a mě nic jiného nenapadlo, že jsem odpověděl prot, že budu bohaty v duší, a chudy v kapse. Zasmal se, a začala konverzace , jak lide žijou aby dělali, a američane dělaji, aby žili.Par vet proběhlo, a rozpovidali jsme se, ja mu vypravěl z DUŠE zažitky, a ptál se mě, zda piší. Řekl jsem, že ano. Prosíl mě skoro na kolenou, abych psál tak, jak ted mluvim. Z DUŠE. Budt, jaky jsi, piš,k co jsi vyděl, piš, co citíš. A já to právě dělám vždy. Doufám, že to citime všechny………
Vím, že jsem Vas některé možná moc nudíl z Amishema, ale namě tyto lide udělali takový dojem, nabily mě tak z energii, dali mi vědět hodně, že jsem se musel nad sebou hodně zamyslet. Omlouvám se tím, že to nebylo o motorkách, přírodě, zvířatech, ba any dokonce o ženách. Berte to tak, že jsem to tak zažil, musel jsem vam to Z RADOSTI zdělit, a tak to je. No, a ted poslouchám při tom od rolling stones HONKY TONK WOMAN, a jsem nervozní, a koušu si nechty z toho, že tady není WiFi, a budu Vám to moct poslát až někdy třeba zítra. Amishové takovy problém zajiste nemaji. Bože, požehnej jim ten neposkvrněný život. Smekám klobouk, a jsem štasten za tu noc z nimy.

Takže po této reportáží, co Vám popřát????? Budte radi, že jte zdravi, mate rodiče, bratry, sestry, dětí, elektřínu a práše, ale prosíííím Vás, zastavte se, pomislete na to, co jsem ted napsal, a vemte si čás pro své nejbližší, vypnete večer TV, a zahrajte si třeba všechny karty nebo člověče….Uau, uvidite, jak budete štastní.A děty Vas nebudou chapát. Ja to udělám, bohužel až na vánoce.

Milujte se, a pa pa
Vaš dopisovatel z důše igor