Jak jsem splodil syna (uplně na koncí) , poděkování sponzorum,Vám všem, Bratru a moji Veronice + statistika
a) první část cesty do B.A
Ležim v posteli, čtu Vaše komentáře, poslouhám Given to fly od Pearl Jam, a jsem unešen , jsem rad, jak krásně pišete a podporujete. Uau, to jsou fenomenálni pocity…Moc Vám děkuji za to.
Omlouvám se také za tuto dlouhou reportáž, ale to je proto, že jsem Vam slibil, že bude poslední, ale cesta z Ushuai do Airesu mi trvala así 20 dnů, a projižděl jsem nádherná místa, a tuto reportáž jako jedinou jsem psal pruběžně, ale nevydaval. Takže možna rozpoznate i mé ruzne nálady určity den.
Jinak v Ushuaie, kterou jsem minule moc nepopisovál žije 45000 lidi, mezi nimi několik tisíc původních indiánu, jinák většinou přistěhovalcí. Nechapu, jak se někdo mohl rozhodnut žit tady. Jak mohl řict „ rodinko, tak to je to místo, co jsme hledali, tady budeme žit.“ Je tu pěkna přiroda, všude kolem hory, jezera, lesy, ale to počasi!!! Ted je tu sice leto, ale teplota nikdy nestoupne přes 13-15 stupnu, ba dokonce ted, v letě, když jsem tady já, tak sněželo cestou, pak je slunce, pak prši, a hlavně, neustale fouka. A když fouka, tak není 5 stupnu, ale 2 Vítr promrzne až do kuže. Kolem mají moře, ale koupat se nemužou. Any třeba negrilujou na zahradě, protože je bud zima, nebo každou chvilku zaprší. Fuj, to počasi. V zimě, je trošku větší zima, ale zase ne o moc, kvůly vlivum moře. Větší zima je na severu, v patagonii, ale tady ne. Jen ještě vice prši, ještě častěji sněží, a neustale oblačno. Opravdu nechapu, jak se na to mohlo 45000lidi zvíknout. Kratasy a trička v jejich šatniku nenajdete. Neustale musí topit…Jo, možná vím proč tady žijou. Šli za lepším výdělkem. Patagonie, a vůbec Ushuaia jsou nesrovnatelně dráž než Buones Aires, ba dokonce mislim že více než Amerika. Běžně hotel na noc víde na 100 usd a víše. Hostli a kempy jsou levnejší. Jidlo v „argentinskem fast foodu“ 6-15 usd. Nemluvim o retsavracích, kde za kus masa dáte 300kč a víše, pivko točene 90 kč… Stačilo mi tři dní. Jedem po stejni silnicí zpět, opět trajekt, opět 130km šotoliny, chilsko argentinska celnice, a jsme v Chile. Matiášovo přání jelikož je vášnivím alpinistou (má za sebou anapurna, himalaja, Akonkaqua, pokus o K2 , 20x Triglav…) bylo již na začátku jedine přání: „ Igore, jsi šefem na cestě, plně respektují, nebudu nic namitat, jen mi splniš tří přání.Navštívít narodní park v Chile – PAINE , dále ledovec Moreno u městečka Calafate, a o 220km dále MEKKU alpinistu z celeho světa, vesnicí El Chalten, od kud se leze na jednu z nejnáročnějších hor po stěně – Fitz Roy. Všude tam zustaneme minimálně 3 dni, ja pujdu na treking, a pokusim se i lezt..“ Souhlasil jsem, stejně jsem tam měl naměřeno také a i mě bodne lenošeni a uživani si horskych vesnic. V Punta Arenas jsme natankovali, a jeli na sever. Už bylo 11 večer, a midva jeli neustale. V pul 12 jsme zastavili u pumpy. Natankovali, a do dalšího hotelu bylo 160km. Nejeli jsme dál. Ubytováli jsme se u pumpaře doma v skromnem pokojičku. Venku foukalo tak, že Matijášovy převrátilo motorku, ja ji samozřejmě parkuji vždí proti větru. Musim se smát také proto, že jsem mu musel řict, at vždy parkuje tak, aby mohl pak vyjet. Ne, vždy parkuje tak, že musí pak vylezat, tlačit zpět, pak je třeba kámen, musim vylezt také, a pomáhat mu. Jinak už se zvika, a jen čeká, než mu přijede nový model BMW GS výší kubatury než je součastních 1200. (ano, je to tak) Člověk se velmy nakazil z motorkou, a chce semnou projet opet Afriku. Hm, není špátný napad. Stejně dlužím Africe projet Alžír, Niger, Kongo, Angolu, Mosambique a ještě pár by se jich našlo. Ano, jdeme tam!!! Přiště.
V parku PAINE jsme postavili stán vedle dalších motorkářu, parečku z německa. Večer pili vinko, a druhy den šel Matjaž na 10 hodinovy treking, a já si zaplatil zajezd z lodí k ledovcí. Nikdy jsem nevyděl tak užastní ledovec. Kusy ledu cestou k němu plavali ve vodě, a stále větší zima a vítr nas doprovazeli k visokym 30 m ledovím špičatím horam, modre barvy. Přimo nádhera, byl jsem unešen, dokut mě nepřerušil Argentinec, který mi řikál, že musím nutně do Calafate, kde uvidím ještě heščí ledovec. V paine byl ledovec dlouhy přes kilometr, vysoky 5 – 30m, a bohužel i tento ledovec pomalu mizí. Jak rychle jsem nepochopil průvodce. Z stánu jsem měl nadherný pohled na pohoří Paine, a nejheščí byl, když zapadalo pozdě v nocí slunce. Hory zčervenali, jezero před nima zezelenalo, a bylo co fotit. Druhy den, sme opět přehazeli hranicí. Snad naposledy do Argentiny. Matjaž přiběhne ven z hospody, nadšeny jako male dítě, a zděluje, že potkal 3 nadherne češky, a jednoho chlapa. Ihned jsem tam vlitnul také, a pozorovál obličeje, kdo by to mohl byt. Nespletl jsem se. Z janou, a manželem Honzou jsme si ihned měli co řict. Honza mě jen rychle upozornil, že Jana je jeho žena. Zaleknul se asi balance, strádajícího par měsicu sexu. Asi se opravdu chovám už jako zvíře, ba dokonce si už ze ženou pišeme „neslušne návrhy“ …Jp, jo, je to hrozne, přitom jsem v latinske americe…I když po pravdě, hm, není to Kolumbie nebo venezuela. Tady je to konzervativnější, nemluvě o Peru a Bolivii. No, hlavně že jsem se potkal z pěticí přijemnich Čechu, pokecali jsme, a rozešli.
Calafate mě nadhlo maximálně, přijel jsem za slunce, turiste ve tričkach se prochazeli po ulicí, seděli na terasach, popijeli kavičku, a bylo mi ihned jasne, že dva dni tady nuda vůbec nebude. Zajeli jsme rovnou do 80 km vzdáleného parku, kde je ledovec Moreno. Konečně zatačky, pěkna cesta, teplo, a uživali si jizdí. Ledovec jsem zahledl z dálky. Byl nádherně osvícený sluncem, obdaný z horama, a ledové hory mě volaly, at přijedu blíž.. Zajel jsem k němu. Sestoupnul snad tisíc schodu po terase, a před sebou jsem měl nevím už který dív světa, přirodne umělecke dílo. Jako že si přiroda zahrava, dloube, brousy, tvaruje kusy leda. Obroučka masa ledu, dlouhá také přes kilometr, vysoka až 60 m dělá před Vámi neprůbojnou stěnu.Neustale sliším hřmění, bušení, a občas skutečně střelu jako s tanku. Doslovně. Ano, tento ledovec je „živý“. Fotil jsem detaily, stěny, špičky, sednul si na zem, a jen tak čuměl na ten skvost. Opravdu mislim, že je to nejhešči ledovec na světě. Potvrdíl my to i Matiáš, který jich v životě shlednul i prolyžovál již mnoho. Byl také modry obzvlášt, když se lamalo světlo. Bušení jsem slišel ještě hodně dlouho pote, co jsme odešli.
V calafatich jsem opět jedl neskutečně dobrý steak z křechkeho, v puse rozpouštějícího se masa. Jako vždy, raději krvavější než propečený. At jsem trošku vice samce!! Hm, asi bych měl jist spíše propečene, a neopepřene, abych utlumíl určite touhy.
Večer jsme se opět nahodou potkali z třemi přijemnimi Češkami z Honzovy skupiny. Obzvlášt mě nadhla paní, která místo focení, kresly. Ano, uvidí zajimavou scenku, a nakresli ji barevnýma tuškama. Fantasticky.
Do El Chaltenu je poze 220 km, ale mi sme je jely asi 6 hodin. Pomalu, každou chvilku zastavovali, kecali, Matjaže jsem učil jezdít po sipkem písku, přez hrboly, 2x slitnul, a pak to vzdal. Misli, že na RUTU 40 je připraven. V Calafate jsme přijeli natěšení, obzvlášt, když jsem uvyděl, že vesnice spočiva v tom, že je to opravdova meka pro milovniky hor. Jen bungalovy, dřevěne chaloupky ve kterých je bud agence, která pořáda výstup na Fitz Roy, nebo jsou v ních pujčovní alpinistického a trekingoveho nařady, nebo skromne ubytovní, restaurace, pizzerie, a také jedná CERVESERIA, pivnice, kde se odehrava noční život do bíleho dne. Samozřejmě par hotelu z vysokýma cenami, ale vše ve stylu. Aut tady skoro není, autobusy jen zřitka, většinou se chodí pěšky nebo na kole. Všechny obyvatele mi připadaji jako jedná rodina, a žije jich tady nevím, možná kolem 800, a ještě to jsou většinou mladi z buones airesu, který sem přišli vydělavat na turistech. No, a večer ve Cervecerii opět potkam trojicí Čechu, které jsme potkali už dvakrát. Ted už jsme byli přátele, něco spolu vypili, pokecali, a šli spát v 4, protože zítra mě čeka treking. Jo, čtete správně.Treking. Vstali jsme z Matijášem ve 12h, , se najedli a vyrazily. Ja samozřejmě ve svých nezničitelných sandalach, s kterýma chodim, tancují, chodim na koncerti, ba dokonce do divadla na Tango, balim na ně žensky, no, a také pro treking jsou dobré. Sandal pro všechno. Chuze do kopce, pocení, těžky nohy, žizen, trápení, fňukaní, vše to mě doprovázelo do nádherného bodu na hoře, který za to všechno stál. Navíc dvě angličanky, které před chvilku skákale nahate po studene vodě. Asi cítili, že se bliží nebespečí v podobě dvou balkánských strádajících klucích, a mokre se oblekle. No, a zase jsme potkaly Janičku z Honzou, pokecali, se loučili, a za pul hodinky opět znívající holky z Honzovy parti. Něják přečeštěno tady že??? Ne, ne, mě se to lidbí, ja to miluji potkat krajane. Vžy mě to těši. Matjaž pokračovál až do výšek, někám k ledovcí, a já se vesely otočíl proti údoly. Spíval jsem si od Billiho Idola – Rebel yel, a byl jsem spokojen, že jsem unaven, a boly mě svaly. At nejsem jako hnůj, a také něco udělám pro sve tělo, že?
V pokoji jsem odpočíval, a posilál fotky na internet, a těšil se na 12h v noci, že jdeme na pivko do Cerveserie. Samy ho vaři, a teče provdem. No, a hadejte, kdo zase přišel už po páte čistě náhodou?? Jana z koleginy, a Honza. Any jednou jsme se spolu nedomluvaly, kde, kam, kdy se potkame, a furt sme byly spolu. Pravda je, že vlastně potkávám tady mnoho lidí už od Ushuai. Potkavame se ze stejnýma lidma ve stejných kempech, ledovcích, hospodách..a všechny miřime stejnim směrem, na sever do překrásného městečka Bariloche. Samozřejmě konečně po RUTA 40. Schvalně se přesvědčim, zda je opravdu tak těžka, jak všechny řikaji, nebo jen pro mazanky, který jsou jinák zvykli jezdít na asfaltu. Pry tam každy spadne, což si moc nepřeji, když jsem to vydržel zhruba všech 350.000km sečteno na všech motorkách (ano, nikdy jsem ještě neslitnul, protože nevím, něják se toho bojim.) bych nerád to udělál zrovná ted tady. Konec koncu any Juny si to nezaslouži.
b) další reportaž
Chalten bylo jedno z nejpřijemnejšich mist na trase, kde jsem si udělál. Volno. Spoustu odpočinku, spoustu avanturistických turistu, všechny jsme se v baru něják sbližili, pařili, a navíc vesnice byla velmy hezka , mala a utulna. Moc doporučuji. Dnes nas ale čeká velka skouška trpělivosti, uměni na motorce, a nebezpečí v podobě měkkeho písku, a vyjetich koleji. Obzvláště pro novačka mezi motorkáři –Matijáše. Prvních 100km byl asfalt, jeli jsme rychle, a silný vítr nam foukál do zád. Natankováli jsme na odlehle pumpě a tam přijela rodinka francouzu z malím, 4 letim dítětem v obytním voze. Přesně tak si představuji moji další avanturu. Žená, dvě dětí, a já. Ptal jsem se může vše možně, a zístíl, že to vůbec není tak těžke z převozama obytnímu z kontinentu na kontinent. Jen peníze a čas je potřeba mít. To už znám…Podali jsme se na rua 40. Začala pěkně, šotolina byla tvrzena, jen ten boční vítr nam překážel v držení směru jizdí po vyjete kolejí. Často jsem musel z níc vyjíždět rýchle přes hřeben, aby mi nerozhoupalo motorku. Šutry byly stále větší, a podlaha měkčí. Zadek se houpal do leva a prava, a pokaždé když se mi rozhoupal předek, jsem musel přidát plyn, aby to zadek vyrovnál. S prvu jsem užívál, ale 400 km plneho soustředění mě unavovalo. Začalo pršet, a vítr foukal stále více. Vítr je totýž největší potyž, protože nás házel do strán. Mě také dělaly obrouskou potyž tlumiče, které jsou již z Mexika vytekle, což je ….hm, bratru 17000km. Ale jede. Dá se to, jen je to horší. Motorká skače, nedrží směr, a každy velky kámen ji rozhoupe. Na asfaltu se mi zase první kolo dostáva stále do větších rezonancí, a skáže nahoru a dolu. Nesmím jet více než 110 kmh. Často zastavuji, a čekám na Matijáše. Jede pomaleji, ale jede dobře. Boli ho svali, jelikož ma furt staženy zadek a ruce. Ma obavy že spadne, jelikož to s ním haže do strany. „Až budeš nejvíce rozhoupany, až ucitíš že padaš, v tu chvyly přídej plyn na plno, a vstávej do stupaček…“ Jedině to ho může zachránit. …Trenuje, a jde mu to stále lepe. P 280 km narazime na první malou osadu, kde je benzin, a v malem krámku koupime trošku piškotu , čipsu a salamu. Nic jiného nemaji.. Posledních 120 km se cesta zhoršovala, z písku to přešlo na mokrou hlinu, pak do velkého štěrku, následně kousek asfaltu, a konečně Perito Moreno. Vesnice, na kterou jsme se týden těšili, až tam budeme.Od tud už by měl vest už jen asfalt, kromě 120 km další šotolini, ale to je maličkost už. Oba jme měli velkou radost, placali jsme se po zadech, a Matjaž večer v hotelu koupil litr toho nejlepšího argentinského vína jmenem Malbec z Rioji. Samozřejmě večer se o ničem jinem nemluvilo než o RUTA 40, a jak už si Matjaž misli, že ted už ma měsíc stary řidičak konečně potvrzeny. Byl zničeny, šel spát, a já šel hledát vesnickou diskoteku. Je předce sobota večer, argentina žije.
Seznamil jsem se z mužikem, který vypada jako Axl Rosse z skupiny GUNS AND ROSSES, a on mi doporučil, at nejsem blazen, a pokračuji nudnou RUTA 40 dál, kde nic není, jen asfalt, a kolem pole, a nic, nic nic. At zajedu do Chile, a po RUTA jmenem AUSTRAL až na sever do Bariloche, kam sme jinák měli stejně namiřeno. „Igor, uvidiš hory, jezera, andy, prales..uvidiš něco, co jsi zatím nevyděl“ Byl tak přesvědčivej, že mi dokonce řikal, jestli se mi cesta nebude libit, že mi zaplati letenku do EU. Za děště a zimi jsme tedy nevyjeli na sever, ale opět na zapát do Chile. Již po páte jdu ven z Argentiny. Celni formality jako vždy rychle, plne srandí a laškováni s celniky. Mimochodem se Chilsky celnik zajimal o mapu, a začal komentovát RUTU Austral, po které jedeme. Řikal:“Ted mate 350 km šotolinu, pak 120 asfaltu, a tudy dalších cca 250 šotoliny, no, a jste v Argentině, tám dalších 89 do Esquelu, a opět asfalt do 350km vzdáleného Bariloche, ale hoší, přiroda je nádherná!!“ dodál. Kdybych to věděl, nejel bych tudy. Kvůly tlumičum, a pocítil jsem, že mi začina klouzat i spojka, a největší obavy mám z Matiáše, jak to zvládne. On obavy ziskaval až průběžně..Ted předce už byl velky frajer, když měl Rutu40 za sebou. Ihned za hranicí se silnice začala šplhat do kopcu, mezi hory, mezi tirkizová jezera, mezi zasněžene pláně, mezi rance plná zvířát, a mi jsme zastavovali každou chvilku, a fotily, a natačeli. Nadhera. Posvitilo dokonce slunce, vonělo jarem, vše bylo čiste, čerstvy vzduch, ba i silnice nebyla až tak zla. A takto pokračoválo dnes všech 320 km šotoliny, až k vesnicí, kde začina asfalt. Natočime vodu s potoka, a podel silnice postavime stán. Dnešni trasa byla něco nejheščiho, co jsem z Alasky zažil. Připominalo mi to velmy Rakovske Alpy, Švýcarska pastviny, Slovínska jezera, jen tady bylo vice kytek, vice Alp, vice jezer, vice všeho, nikde žadný turiste, žadni lide, jen přiroda, šotolinová cesta, a každe dvě hodiny maly ranch, kde jsme mohli koupit bencin.
Dnes mame asfalt, ale oba se již opět k podivu těšime na šotolinu. Je to vice zaživni, jede se pomalu, vice fotime, a navíc i Matikář již uživa v písku, prachu a báhně. Nemohl jsem věřit, kolik poly s kytkami míjíme, jake stromy červených barv roste kolem nás, kolik vodopadu, z kterých by američane určitě udělali narodný park myjime, vyhybame se krávam, pastevcum na koních, a odpočíváme u potoka, kde pijeme čerstvou vodu. Večer jsme zajeli k řece, postavily stán, a otevřeli lahev. Planovali jsme nadšení další cestu. Ano, jeho to plně chytlo. Jedeme do Afriky. Do meho nejmilejšího kontinentu. Konečně!!! Jen na krátko. Možna měsíc, dva. Matjaž chce citít písek, poušt,….Jedem. K rozhodnuty nam pomohl červene vino, Malbec z Rijohy.
Dopoledne ještě šotolina, naposledy krvavy Chilsky steak, a jsem již po šeste v Argentině. Váženy lidičky, pokud někdy zavítáte do Chile a Argentině, tak jediny zajimavy body tady jsou:
CHILE – pohoří PAINE z ledovcem, vysokýma horama, jezeřana, trekingem apd – definitivně a nezbytně RUTA AUSTRAL. Heščí 900km silnici na které se definitivně nebudete nudid jsem nevyděl. Nezapomente si nabyt baterky od fotaku.
ARGENTINA:
Calafate – nádherný a nejhešči ledovec Moreno na světě. (turisticky dostupny)
Vesnice EL Chalten – romanticka mala vesnice plna života , sportovcu, a idealně pro horolezectví. Sem jezdy světoznáme hvězdy tohoto kalibru, který zdolávají FIZ ROY, na kterého se diváte i z záhoda, když jste správně ubytovány…
Barilloche, tady si date pohov, vinko, jidlo, prochazky a vylety podel jezer…
Jalmile jsme přešli hranice, opět postupně ale jistě začala nuda na již asfaltove Ruta 40, ale to už nam bylo jedno. 5 dnů nemiti, unaveni jsme před sebou vyděli už jen měkou postel, sprchu a 3 deni odpočinek v Bariloche. Hezke, moc turisticke městečko, k podivu ne drahe jako vesnice Calafate nebo Chalten. Bariloche je známy spíše zimnima sportama, brusleni a lyžování. Našli jsme hotel, zaparkovali motorky, a tři dni je nechame odpočívat. Mi si užijeme opět odpočinku a nočniho života.
Čeka nmě posledních 1700 km do cíle.
C: Cesta do Buones Aires
1700 km ubihalo rychle po krásne silnicí, na které nebylo moc dopravy. Foukalo nam do zád, jelo se rychle, jen jsem nesměl přidavat moc plyn, jelikož mi klouzala spojka. Také předni guma již byla na jednom místě velmy sjeta, a stále vice předni kolo skakalo. Nejhorši to bylo ve rychlosti kolem 110kmh. Dnes máme v planu bohužel jen 450km do neuqenu, kde máme sraz z jednim kamaradem. Šli jsme na večeři , samozřejmě na co jiného než pořádne maso, a dobre argentinske červene vino.Bohužel řikam proto, že celkem pospíchame do B.A, jelikož v podněli musim zařidit odlet motorky, a v utery letím sám domu.
Cesta vedla přes LA PAMPU. Pustinu, kde silnice jen zřidka zatočí doprava nebo do leva. Rovina, občas dlouha i 50 km, a podel silnice vůbec nic, kromě křoví. Vítr naštěstí stále foukal do zad, a motorka měla nizkou spotřebu paliva. Dnes máme v plánu najet alespoň 1000km, někám pobliž B.A., abychom druhy den odpoledne přijeli do Dakarmotos, kde si pěkně rozšroubuji Junyiho, roztřídím a zabalim věcí do kufru, a v ponděli ránu se odvezu na špedicí.
Jelikož již jsou již velke reklami na DAKAR, který začíná za pár dní, tak se mě hodně lidí ptá, zda nejsem jezdec dakaru, zda trenuji , pro který tím jezdím atd…. Na pupmě jsem také potkál další Slovínce, kterých v Argentině opravdu žije mnoho. Mají sve školy, stíkaji se velmi intenzivně a všem se většinou dobře daří. Například paní, se kterou jsem se seznámil u holiče, měla pole 162 hektaru, a pěstovala hmel, pro tří největší argentinske pivovární. Super, že. Silnice stále nudna, ale pěkná a rychla, a večer, předposlední den, jsme se ubytovali v malem městečku, a padli do postele. Udělali jsme 1050 km. Dle plánu. Na trase z Alasky jsem nikdy neudělál více.
Buones Aires nas přivital ve sluncí, a vedru kolem 30 stupnu. Konečně prave leto. U ceduly B.A. jsem se vyfotil, a natočil na kameru pěkný šot. Cesta tady opravdu končí. Dojeli jsme bez nehod, bez padu, bez problemu. Opět jsem byl štastný, a odehnul jsem si. V Garaží Dakarmotos namě již čekal šefik, a začal jsem pomalu šroubovát Juniho, a balit věcí. Večer jsme z Matjažem trošku oslavili návrat, a pokecali z kamaradem, který jde po druhé kolem světa z svou ženu, je mu 57 let, má BMW R80 GS, a tato motorka má najeto 690.000km. Na cestě byl už 4 roky, a ted má před sebou dalších, doufa, 10 let. Prodál dům v Australii. Spali jsme v Garaží na lehátkach.
Sandra, moje agentka přijela do garáže v 9h, naložili jsme mé kufry a všechny věcí do taxi, a bez zrcátek a plexi skla ve předu jsem odej na letiště. Vše šlo jako po másle, a během hodiny již JUNY stál na paletě, zapaskováný, a ovitý z igelitem. Před tím ho zvážílí, a bez kapalin a všeho váží 270kg + 155 kg všechna zavazadla, který jsem měl. Takže celkem 425kg, + chyběli Gumy cca 10kg + když naplním benzin 50l a vodu, tak je to rovných 485kg + já a very cca 150kg z oblečením a helmami, a je to zhruba 635 kg.
Zaplatíl jsem 2800 USD za transport a služby, a z batuškem oděl do centra k sestřenicí NINI, která již namě čekala z dobrým objedem, argentinkima empanadama. Placky plněne mletím masem.Matjaž spál v hotelu, a večer jsme se sešli. Zapařili jsme v topické argentinske restaurací, kde jsme ve čtiřech vipilí 4 flašky vinka, a jedno šampaňské, a tím definitivně uzavřeli jednu krásnou cestovatelskou etapu. Patříčně. Tak jak se to dělát má. V posteli přemýšlím…. Zítra už budu spát doma. Ve sve posteli po dlouhe době, budu z ženkou, z dětma, a budu štastně očekávat konec nádherného roku, obklopen z svima blizkima.
Tuto reportáž již dokončuji na letadle, před sebou ještě 10 hodin letu, a už abych byl večer zítra doma. Pošlu Vám ji z Madridu, kde se 6 hodin budu nudit.
Statistika:
ALASKA –USHUAIA
Termin: 2.8.09 – 23.12.09 (5 měsiců)
Státu: 18
Projeti hraničních přechodu, včetně letišt, lodí atd..: 29x (nejvice Argentina -6x)
Motorka: Nezničitelný , 10 let stary BMW R 1100 GS
Počatečni stav KM : 172.000
Koneční stav KM: 221500
Celkem km na této trase: bezmala 50.000
Defektu: O
Padu: O
Upadla motorka: 3x (2x Bolivia , 1x Argentina, když Matiáž bouchnul do mě)
Poškození motorky: 0
Strátí nějakého předmětu, dokumentu, peněz atd: 0
Spotřebovane gumy: zadní guma 3,5 , přední 2,5
Servis: 1 x New york – vyměna gumy zadni, oleje, svičky, filtru – zadarmo
1x San Diego – nakup gum, všechny kapaliny, filtry, nakup dalšich 2 gum do terenu 1500 USD
Cesty přes moře, Jungly, přes neprujezdne oblasty: 1 X panama – bogota .Letecky za 1400 USD včetně motorky. Společnost Girag
Poruchy na motorce: Tennesy – nestartoval kvůly uvolnění drátku u baterky
Mexico – silnice tam zderfomovala oba tlumiče. Vytekli. Dále až do cíle = cca 20.000 jsem jel na rozbytích, houpajících se tlumičích, který deformuji přední gumu, tím že se dostava přední kolo do neustalých rezonanci pří rychlosti kolem 100kmh.
Bolivie: odešli všechny žarovky u světěl
Ushuaia: 3 km od cíle – upadl mi konečně takový blatniček u zadniho kola, který již byl hodně deformovany, a čekál jsem každou chvilku než odleti.
Argentina : Citím, že už mi začina prokluzovát spojka.už 2000km + 1800km do cíle (pokud dojedu). A sice, když mam v 5 rychlosty, a přidám na plno plyn.Už nepřidávám….
Spojka ma najeto: přesně 102.000km
Boty: rozpadli se mi obě, mám je svázane z drátem.
Červene sandaly: drží jako nové
Kalhoty: Vietnamske, vydrželi semnou cely svět, ale ted už sotva držeji pohromady
Kalhoty vyprane: 4x za celou trasu, (druhé kalhoty jsem používál jen, když jsem prál této.
Tričko: vždy jezdil z jednim a samim, vyprany byl cca 100x, stále drži, ale rozpada se pomalu
Celkov ě triček: 2x
Ponožky: zničení na doraz troje
Nahrano hodin snimku z kamerou: cca 28 hodin
Fotek. Kolem 3000
Napsano članku: cca 36 po cca 4 strankach v průměru
Celkově hodin prosezeno na motorce cca: 700-750 hodin
Pruměrna rychlost pohybu celkově: cca 70kmh
Šotolinových silnic: cca 3000 km
Vypito wisky lahvy: 2x
Pivek cca 400
Nejvice nejedl dnů v kuse: 3 –Bolivia Peru
Cigaret: radějí neřeknu, ale kolem 180 krabiček. Nejdražší za 15 USD (Alaska), nejlevnejší 0,5 usd –Bolivia
Žen: jasně že jen 1
Nebezpečných situací, že jsem se cítil ohrožen: 0
Nebezbečních situací, že bych málem upadnul: cca 10x –většina šotolinove silnice
Zastaven policajtama: 20x většina Peru
Platil pokuty: 0
Byl požádán o uplatek: 15x – Peru, Nikaragua
Byl ošizen u vekslaku nebo obchodniku: 0
Byl pozvany domu k lidem, Anebo jsem se „pozvál“-vetřel sám: cca 20x většinou USA
Ziskal dobré přatele na dlouho: 15
Sračka nebo jina nemoc: 0
Přejetých nebo nabouraných zvířat: 3x psy, 1x ovce, 1x gegon 2x hady, 2x zajiček,5 ptáku
Malem přejel člověka: debyla v Ecuadoru, který hodil po mé straně na silnicí, otočen proti mně, vyděl mě, krok nezrychlil, ja najížděl schvalně na něj, at uhne, neuhnul, a já ho trefil z nahradní pneumatiku na leve straně. Dobře mu tak, ale jen tak tak že jsem se udržel.Najižděl jsem na něj ale proto, že mi naproti jel autobus.
Modlil se ke štěsti při jizdě, a aby JUNY vydržel dnešní den jako všechny doposud: každy den když jsem zapnul stroj
Pohadal se z Veroniko: 0
Prosil o milost při pokutách u policajtu: 32x
Brečel smutkem po rodině: 3x – USA,Mexico
Brečel štěstí: nepočítal, ale vice než 30x to bylo, když jsem četl komentáře, mislel na rodku, mislel na to, jak je krásně žít sve dětske sny, a planovál další sny, abych takových breku bylo conejvice.
Ukradl: 2x banan 3x předčasně rano utekl z kempu, abych neplatil, 1x z hotelu-zapoměli mi naúčtovat den navíc, a ja to nepřiznal, 1x samolepku BMW clubu Argentina v USA
Měl chutě na žensky: 130x, zbývající dni jsem unaven padnul do postele
Spotřeba kamer: 3x
Foťáku: 1x
Tankovaní: cca 110
Spotřeba paliva: cca 3300 litrů
Došel bencin: 1x Argentina
Spotřebovane peníze celkově:
Počateční servis v CZ,nove doplnky na camp nebo moto, připravy, letenky, transport na alasku, dále všechny utraty, jidla,narodní parky, hotely, vstupenky, servisy, transport panama bogota, + transport letenka domu + letenka pro Junyho,pro Veroniku atd (vše mam podrobně rozepsano), ale celkově to bylo:
Cca 33.000 usd (cca 550.000kč)
Sponzoři pro tuto trasu:
Pneuservis ČERVENY,p.Červeny mi dal dvě GUMY
CARSERVIS – Žlábek Honza a Jirka se vždy o Juniho staraji jako o sve dítě
Ultraseal – dostál jsem náplně, abych nepíchnul gumu
GENEZE – dostál kompletní oblečení a helmu Schubert pro Veroniku, a pro mě nepromokavou kombinezu
JAPO – dovozce helem LASER – opět, již po druhé mi nově polstrovali helmu, a dodali vizir – „okenka“
Autec – prohlidka motorky zadarmo!!
Spedimex – všude včas dopravy kamkoliv Vaší motorku ze nejlepší, předem slibenou cenu, kterou šef Mila vždy dodrží. Tak levně na Alasku snad není možne dopravyt žadný tak velky a těžky baliček, jako je muj Juny.
Poděkování: Všem lidem na cestě, který ke mně bily milí, nezabily mě, neokradli, nezmlatily, dali mi najist, dali mi střech nad hlavu. Velke děkování patří Vám, který ste mě sledováli, a hlávně psali komentáře, když jsem je četl občas unaven, bez síl a vůle pokračovát, mě vždy nadhodily, a věděl jsem, že to ma smysl, ale spon pro Vas, který jste četli zápisky. Hlavní a největší poděkování ale patří…..Memu zlatemu, milemu nejlepšímu bráškovy Blažovy, který se o vše stara, když já si uživám, vede firmičku, posilá mi mzdu, a není takový sobec jako já, který si ho dovoli o to vše požadat a zaukolovat.Miluji tě bráško, a jsem rád, že tě bavi práce vice než cestování. Ja to ták citím. Moc ty děkuji, protože bez tebe bych to nedosahl. Diky.
Zvláštní poděkovaní:
Jasně že tobě, moje mila Veroniko.Viš jaký jsem, a ty mě stále miluješ. Víš že jsem byl proutník, a ty jsi se přesto zamilovala a riskovala. Viš, že když jsem se rozvedl, jsem schaněl holku po celem světě, od Afriky až po Kambodžu, a nakonec, na vesnicky myslivecky veselicí, doma v Žužemberku (Slovinskoú) jsem špínavý a unaven , pod stromem u řeky upoznal tebe, která si mě ne jen zaujala svýma fizickyma vlastnostmi, ale ukouzlila mě i tvá práce a cít pro postižený dětí, ukouzlilo mě, že běžíš maratón, ukouzlili mě tve zuby, tvůj cit pro rodinu, a hlavně si i sama cestovala po světě. Od této chvilky jsem si přál změnít svůj lajdacky, proutnicky život, a mít s tebou rodinu. Dle planu, dle terminu, jsem jezdíl do SLO, abychom splodily prvniho potomka, potařilo se to na poprve, a ty jsi řekla: „Chce to mít kolem sebe přirodu, lahvičku šampaňského, kousek chleba a salam, a dodnes se stidím, jak se na nás dívali ptácí, možná i srnci, když vznikal naš mali krásny sin Maximek.At je to chlap od přírody, že!! Ty jsi mě pák dovolila dokončit předposledni etapu Praha- Japonsko, přezto že už Maxik byl na světě, a já byl opět velky sobec, ba naopak tak velky, že jsem si na cestu sebou vzál kamaradku Alenku, a ty věřila jí, i mě, že vše bude OK. Bylo!! Vrátíl jsem se, a přáli jsme si další dítě, samozřejmě přání bylo holčička. Po návratu z Japonska se nám za 9 měsicu narodilo další štěstí v podobě male Karin. Máme krásny pareček, a ty jsi stále zustala stejná, stejne mila, stejne sexi, stejně mlada, stejně milující. Jen já se trošku změnil. Začal jsem tě milovát a respektovát ještě vice. Štasten jsem, když si spolu rozumime stále více. Veri, ale to co jsi udělala před rokem, to ty nezapomenu. Seděli jsme v obyváku, na sedačce, hořeli tve oblybene svíčky, a pilí jsme Rizling. Řekla si:“ Igi, děti nam rostou, pomohl jsi mi hodně s níma, jsou samostatnější, v nocí spěji, i já jsem se přivikla v Praze, mislim že je možná čás, že doděláš cestu, že dokončiš sny. Ja to sama zvládnu par měsicu….“
Míla moje Veroniko. Samozřejmě že mi tečou slzy když to pišu, mislim na tebe, a k tomu mi opět hraje Rolling Stones – Sympathy for the devil. Za 5 dnů se uvidime, budeme spolu, a budeme planovat kam vyjedeme na dlouho. Ted už ale jen jako rodina. Veronika, děkuji bohu, nebo možná me bývalé ženě, že mě opustila, že tě mám, že jsi, a že tě mohu milovat, hýčkat a rozmazlovát. Miluji tě draha.Už nikdy tě na tak dlouho neupustím.