Politika, country, blues,rock a roll, jazz, 3000km pro to a mše. (a ještě J.R. z Dallasu)
Ahoj Přatele, dlouho jsem se neozval. Přišla Very, a ta mě zaměstnava natolik, že není času. A navíc, but jsme někde promočeni a zalezly, anebo si uživame hudby. Byl to neuvěřitelny týden, plny zažitku. Pojdme po pořadě.
Z New Yorku jsme za slunečneho počasi a v doprovodu motorkáře a čecha Reneho odjeli nejdříve pro novou kameru. Musel jsem JVC vyměnít, jelikož není dle EU standardu, a navíc jsem nebyl spokojen z zumováním. Za maly poplatek se mi u dokonale vybaveného židovského obchodu, který určuje světové ceny elektroniky povedlo dohodnout vyměnu. Pote následovalo focení nás a motorky na různých atraktivních místech New yorku, a odjezd dlouhym tunelem do New Terst směr Washington. Cesta ubíhala rychle, slunce svitílo a pozdě odpoledne jsme našli motel, kde jsme se vyspali.
Washington D.C. je samostatné město v USA, nespada pod žádnou z státu. Připomínal mi velmy Ašgabad v Turkmenistanu. Všechny budovy byli honosne, upravene, hodně skla a vyšperkovane. Zaparkovál jsem u Kapitolu, odkud mě brzo velmy zdvořile odehnali policajti, ale povedlo se mi udělát pár fotek. Nikdy nikde mě nenadhnul žádný muzeum tak, jako muzeum právě zde, a sice Nacionální letecky muzeum USA. Pastva pro očí. Dokonale popsaní let na měsíc, od jidla v sáčcích, do vystavene a podrobně popsane rakety. Mohli jsme si prohlednout, vnítřky raket, kapsule, satelity, letadla od prvopočátku, až do posledních vymoženosti. 4 hodky intenzivního prohližení. Kdo miluje vše kolem letadel a astronautiky, měl by sem zajit, jelikož to je MEKA svého druhu. Podobně mě ale zaujal i Nacionální muzeum USA, kde zase bylo o historii USA, opět od zlatokopu, až po automobilismus, zbrojařství, strojedenství, elektroniky, prezidentu, prostě vše, co se kdy v americe vyrábělo, stalo nebo planovalo. Nadherně. No, a jako třešničku na dortu jsme si dali Bily dům, který je prostě bílý a nádherní. Překvapen jsem byl, kolik žije v Washingtonu černochu. Samozřejmě nic proti ním. Bylo mi vysvětleno, že se v počátcích přistěhování do USA citily tam bespečně, a pak už tam zakotvily. Je jích tam větší procento než bilých, mám takový pocit. Cestou na jich jsme ještě mijeli nádherny a vysoky pamatník vietnamským veteránům.Jednoduchy, vysoký a krásný.
Odpoledne jsme přijeli do státu Tenesse, kde se vyrábí wisky Jack Deniels, Bydlel tady Elvis Presley, je domovem country a blues muziky. Rozhodl jsem se nejdříve projet narodní park Shanondale, kde vede nádherná vysokohorska silnice v delce 150 km. Ubytováli jsme se v kempu. Rano jsme si uživali slunce, a kohali na levou, a pravou stranu pohoří. Přiroda byla fascinující, a pod namy se rozlehál jinák velmi rovný Tenesse. Odpoledne jsme dojeli pod pohoři Smokie Mountains. Další narodní park. Do motelu, jelikož začalo silně pršet. Večer jsme ale stihli udělát prohlidku po vesnicí, kde bylo na hromádce přes 1000 aut od ročniku 1910 do 1970. Dovedete si představit, co to bylo za podívánou.
Rano opět děšt, a z smokie mountains jsme neměli vůbec nic. Juny mi jednou zblbnul tak, že přestalo vše fungovát. Otačel jsem kličkem, a žádna z lampiček se nerozsvítila. Vprostřed lesa, v pořádnem lijáku. Trošku jsem něžně do něj kopnul, a nastartovál. Utěšovál jsem se tím, že jsem měl zařazeno, a couvnul jsem s ním, a …..pak nenastartovál. Přijeli jsme do indiánské rezervace kmenu Cheeroke. Veronika se mi zamilovala do něžneho indiánského prodavače suvenýru. Ten ji hladil po ruce, a ona se unášela šimranim a jeho kecum o zdraví, a energii. Musel jsem ji koupit dva náramky, a pán se rozplivál dál nad jejíma rukama. Ja jsem radějí venku kouřil ve děští a přemýšlel, proč Juny nenastartovál.
Konečně jsme dorazili do silnice, o které jsem slišel již před 3000 km v Chicagu. 20km dlouhy usek, kde je 318 zatáček. Je to nejznamejší silnice na východním pobřeží, a je to taková moto základna. Je tam moto motel, jsou tam stromy ověšení z rozbitima moto součastkama, které majitel pozbíra v zatačkách a přijiždějí sem motorkáří z dalekých státu USA na víken. Nám samozřejmě opět sílně pršelo, a navíc jsme bily celý mokry z celeho propršeného dne, a tak jsem si to vůbec neužil, ale bylo to pro mě spíše utrápení. Večer jsme našli motel, dali sušit věcí, a načaly Wisky. Jsme předce v Tenesse, a nenechame si skazit naladu z děštěm. Ráno jsme navlekli vlhke hadry a boty, a po pěty km opět začalo lýt jako včera. Naštěstí máme dnes jen 350 km do MEKY country music. Město se jmenuje Nashville. Citil jsem, jak sedím ve vodě, a v botách mi čvahta noha ve vodě jako v louží. Vydrželi jsme to, a v Nashvillu opět našli motel. Dohodnul jsem cenu, sednul na motorku, abch se odvezl před pokojíček, ale Juny stávkovál. Nenastartovál any, když jsem do něj něžně a z citem trošku kopnul. Zapřel se. Varovál mě už, a já se na něj vykašlal, a ted to mám. Dotlačil jsem ho do pokoje. Volal jsem servis, a velmi přijemni pán mi řikál, at se podivám na baterku, at promažu kontakty, a tím to možna spravím. Nastříkál jsem kontakty, zámek, a Juny zarohtal, jako 10 zběsilých bejku.
Nashvile to je to město. Ulice se jmenuje Broadway, tam se to všechno děje.Nejdříve ale než se podáme do hudebního ráje, si damé pořádný dixilandsky steak. Trošku krvavy, a trošku palivý. Pak na ulicí, kde je Bar u baru,, živa hudba v každem baru, na ulicí se spívá, pije řve, a paří do rana. Opravdu v každem baru si poslechnete originální, kvalitni country music. Pařili jsme uživali, pili, se seznamovali a poslouchali kvalitu. Nevim, s čím to mohu srovnát. Byl jsem v takové naladě a euforii, že jsem svou ženu postrčil do velke a dlouhé limusini, mislim že to byl LINCOLN, a nechali se odvest do motelu.
Věcí ani neushly, a už byle zase totálně mokre, protože dalších 300 km do Memphisu opět lilo. Jak jinak. Ale nemohli sme si ujit Memphisu, kde se na rozdíl od Nashvillu zde zase hraje nejlepší blues na světě, a také skontrolovat pro jistotu, zda Elvis Presley žije, nebo ne. Opět motel. Opět sušení, a opět Juny stávkovál. Opět promazavaní zámku a baterky, a opět modlení, at zítra neprší. Ted totýž na chvilku přestalo, a mi se podali do Buile street, kde se odehrava život. Zase na každem rohu skupinka černošu, kde jeden měl saxofon, druhy solo, třetí basu, a hralo se. Stařcí z šedivou bradkou, černima brylama, tlustím bříchem hrali jako o život. Skvěla atmosfera. Ulice je dlouhá 300 m, a je tám přes 50 baru určitě, v každem je jiný band, a v každem baru jsou hudební nastroje známích umělcu od Jimi Hendrixa, do Muddyho Watterse…Zajimave, že i v Nashvillu i v Memphisu jsme nevyděli moc mladších lidí pod 30. Spíše kolem 50, a částo i mnohem starší. Někdy jsme bily nejmladší. Pařili ale všechní tak, jako když jim je právě 20. Někdy jsme si připadali právě nejstarší zrovná mi.
Za vlhkého počasi jsme se přes neproslulou černoškou čtvrt, která je v nocí „zakázana“ pro bělochy , vydalí směrem GRACELAND, dům Elvise. Organiace jako ve fabrice. Přijedeš platíš tučne parkovne,já naštěstí zaparkovál u Harley shopu, kde mě nechali stát, pote jdeš do fronti, kde tučně zaplatíš za listek (60USD dvě osoby), postaviš se do fronty, a až přijede na tebe řada, si sedneš do mini busu, a tebe a dalších 30 lidi odveze na zahradu před domek Elvise, kde už je fronta z minulich minibusu, a otevřou se dveře do domku, a stoupneš si do fronty, která se tahne skrz cely dům. Pohybuješ se pomalu krok za krokem. Ale stoji to za to. Da se to vydržet, a pokud máte radí Elvise, řekne Vám tato návštěvá hodně. Je to pěkně představení, jeho životní styl, jeho cenny, jeho šatní, kuchyně, jeho oblibene televize, bazen, hrob, zlate desky, jeho travení volních chvilek, a hlavně jeho aut, motorek, prostě o něm celkem získate představu. Byl to velky umělec, který si to dokázal užít. Večer jsme sušili věcí, a Elvis nás hřál a dodával optimismus.
Do New Orleansu je 660 km. Pokud na to šlápnu, budeme večer tám. Cesta je skvěla, rovná, kolem cesty jen les a močáli, a k výdění nic. Pršelo jen lehce, hnal jsem to stále 140, nezastavoval i po 250 km, a stále bch jel, kdyby opět nezačalo pořádně lýt. Zastavil jsem , navliknul na sebe stále mokrou děštovou kombinezu, a motorka nenastartovala. Opět aní znamky života. Nezlobil jsem se, protože mě už tolikrát varovál, a já hnůj liný si nebyl schopen vzít čás na něj, podivát se mu na dráty, a jen tak doufát, že naše ranne modlitby spravý všechno. Pěkný hovno. Donutíl mě to udělát ted a tady. Pod mostem, vprostřed bouřky. Rozmontovál jsem sedadlo, odmontovál nadrž, než jsem se dostál k nářady, jsem promok až na kůžy, a Veronika z velkym klidem a nadšením asistovala. Od ní jsem any nečekál slová, která jsem kdysi poslouchál u jiných partnerek: „ že jas tebou jela, ty jsi blby, to jsis to nemohl spravít dříve, vidíš že jsem uplně promočena, navíc tampon už mi leze ven, mám mokre vlasy, je mi horko, a …že ja s tebou vůbec lezla….“ Ne, Very asistovala, držela mi deštník, dokonce vtipkovala, a mislim, že se začala i ona modlit za Juniho, přesto, že není věřici. Utahnul jsem povolene kontakty na baterce, vše promazal, a smontoval to dohromady. Nadehnul se, zavřel očí, a říkal: Juny, prosííím…… Brrrrm, brrrrrm….. A vyjeli jsme do nádherného deštivého počasi směrem New Orleans. Zhruba 200 km před, přestalo pršet, a dokonce posvítili posletní paprsky slunce, a teplota vzduší začala prudce vzrustat. Dokoce jsme uschly, a uschly nam všechny již 4 dní promočene věcí, které jsem pověsíl na všechní místa na motorce. Ba snad uschla i juniho elektronika. Už startovál normálně.
Děkuji tomu, kdo vymyslel GPS. Nastavil jsem si ulicí Bourbon street, a přijel již za tmi do dějiště. Podobně jako v Nashville a Memphis, akorad tady se hral JAZZ a Blues, a bylo nejvice rušno, a převážně mladi lide. Blazniva atmosfera. Jako někde ve španělsku, jen v jinem rytmu. Našel jsem motel v okoli, ale i tak mě stál 90 usd. Strašně se mi prodražila Amerika poslední dobu zrovná kvůly děští. Zrovná dnes jsem počítal, a z Alasky do dnes jsem utratíl přes 6000 usd.No, a to jsem na půce….Nevím kde ušetřít. Bencin 25 usd deně, jidlo 20, hotel (motel) od 40 – 90 usd deně, nějake vstupenky, pivka 20 (to jsou 4 male pivka) , cigarety od 5 do 10 usd…no, tady bych mohl ušetřít. Nějake suvenýry, taxi, no, a jsme na 6000 usd.. S tím jsem naštěsti počital. Něco jsem mezitím vydělal na cestě, a to je to.
Takže večer pařba, chození z baru do baru, hození po ulicí, kde se toho děje nejvíce. Proslula zábava zdejších mladiku je házení korálek na kolemjedoucí ženske. Nevím proč , ale korálky je vydět na hodně lidech. Dokoce midvá jsme jich par ověsily na motorku. No, a co nás také zaujalo je LUISANSKE jidlo, které je oproti jinim státum USA pálivější a chutnější, a vůbec nejsou žádne sračky, ale pořádny gulaš, rizota, ryby atd… JAZZ se mi hodně libíl. Nebyl ten otravný, jako ho znám z televize, ale ten, temperamentní jižansky, prostě žhavy. Druhy den jsme si uživali ještě ulic , tržnice, a umělcu, kterých bylo na ulicí plno. Ale já jsem již z domová toužíl se zúčastnit černošske mše, a Luisiana byl ten pravy stát, prava příležitost.za to. Již večer dřive jsem se seznamil z černochem Luisem, který mi doporučil „jeho kostel“. Rano před desatou jsme z Veri bili na místě, a euforie již panovala. Mše totýž začala již v 9. Vstopili jsme do kostela, a slišel jsem spěv, jako je schopná vydat jen Tina. Mislim Turnerova. Lide stálí, tleskali, tancovali v rytmu, a řvali. Bily jsme jediny bílých tváří. Položil jsem helmi, a zařadili se do modlitebních lavíc. Bubenik bubnoval jako o život, kytarista hrál, až se potíl, a klavír vydával neskutečné vysoke zvuky.Spivajicí žena hybala hlavou sema tam, potila se, a pusa se ji kroutíla v rytmu jižanského soul. Uau, tak toto jsem ještě nezažila ani na koncertu. To je přesně dle mích představ. Nestačil jsem nahravát. Černoší se chvěli v ryttmu a spívalí v druhym tonu za solistkou. Stary, mlady, dětí, staří, všechny spadli do euforie. Po čase se situace uklidnila, a začala přednášet o bohu žena, která vedla monolog s takovím přesvědčením, že jsem se bál nevěřit v boha v tuto chvily. Vypadalo to ták, jako kdýž na všechny řve, jako že je za něco kára, co neprovedli v čas. Lide jenom řikaly: that is right. Tak to je, ano. Jasně……Ano lord…..Jéééé!!…..Přesně tak,ano……..Maš pravdu……při tom se usmívali, hovorkině asi řekla někjaky vtíp sem tam, a atmosfera byla velmy uvolněna. Pote opět začali spívat, a ja začal opět uživát. Damy měly na holavě krásné obleky a klobouky v kolonialnem, africkem stylu, a pánove většínou obleky. Kostel velmi voněl po krásné, svěží vůní. Nádherně. Určitě na cestě opět vyhledam First Bubtist kostel.
Jdem směr Dallas. Dva dní jizdy, a 900 km nas loučí od další zastavky, a sice Ranch SOUTH FORK. Znáte předce naftovou rodinku EWING, vychlastanou SUELEEN, a hlavně J.R. Ano, chci vydět ten Ranch, a kde a jak se to natačelo před dvaceti leti.
Takže cesta byla sucha, vyjimečně nepršelo, a po 500 km jsme našli utulný motilek, se ubytovalí, a konečně po pestrých dnech měli čás jen, a jen pro sebe.
Texas je rovný, a horky. Přes den bylo přes 35 stupňu a strašně vlhko. Mokry jsme byly opět cely, ale naštěstí potem. K Dallasu jsme se přibližili odpoledne, a než jsme našli Ranch, nam před nosem odešla poslední skupinka na prohlidku. Našli jsme motel pobliž, a půjdme na prohlidku zítra 22.9.09 Kemp jsme any nehledali, protože nás od rana strašili, že příde večer vychr, a hřmění, a bouřky, takže co jiného, než opět motel. A to ne jen nějaky. Našli jsme skvěly, z bazenem, velkou TV, dvěma obrouskyma postelama, a klimatizací, ba dokonce z internetem v posteli.Takže konečně v klidu pišu, a venku opravdu hřmí a leje. Takže před sebou mame Ranch, pote Dallas, pote kavbojske město Worth Fork, a pote konečně na sever, do New mexico, Utah, a road 66.
Gratulují tomu, kdo přečetl reportáž až sem. Jestli Vás něco napadne, napište komentaře, každého zveřejnim, a každého poctivě přečtu a vždy mě rozveselý. Tak nebutte liní a pište….diky moc a pěkný pozdrav z vlhka….vite čeho, ne?? Předce texasu.
igor